Vzpomínáte, jaké to bylo, když jste byli malí a tajně si představovali, jaké to bude, až vyrostete a začleníte se do toho vzrušujícího života dospělých? Já ano. V mých dětských snech to byl pohádkový život se spoustou výhod, které si děti dovolit nemůžou. Vlastní bydlení, žádné zákazy sladkostí před spaním, spousta peněz, pohádkový princ po mém boku a také ony nápoje, co nutí nazlobené dospěláky zahodit onu zamračenou masku a přiměje je k tanci. Doslova. Po více než deseti letech jsem tedy tady a musím říct, že až na hořkosladký cosmopolitan není nic vzdálenějšího mé dětské představě než můj současný život.
Ráno jsem se probudila ještě před zvoněním budíku. Nevím, jestli to je jedním z příznaků stárnutí, ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy spala více než osm hodin v kuse. Dřív jsem byla v tomto ohledu skutečný expert, za mé výkony by se nemusela stydět ani Šípková růženka. Poslední dobou mi to však nějak nejde a já si začínám vybavovat, jak jsem se vždycky mámy ptala, proč o víkendu nespí celé dopoledne, když je tak unavená a nemusí do práce. Jako já. Pokaždé mi na to odvětila, že takhle hodně spát neumí, protože je dospělá. Smála jsem se tomu a říkala si, že to se mně nikdy stát nemůže. Jak vidím, spletla jsem se.
Doplazila jsem se do koupelny, nevyspalá, rozlámaná a pravděpodobně s prvními abstinenčními příznaky, protože poslední dávku kofeinu jsem si dopřála před více než dvaceti hodinami.
Pohled do zrcadla nebyl samozřejmě zrovna pastvou pro oko, ale už jsem si postupně začala zvykat na onen groteskní odraz s duchem nepřítomným výrazem a kruhami po očima dosahujících rozměrů pouťových koláčů, a tak to po čase přestal být takový šok. Když mi bylo přibližně třináct a puberta se mnou začala třískat ze strany na stranu, věčně jsem se snažila argumentovat s mámou, že skutečně potřebuji používat make-up, protože má pleť je naprosto nemožná a musím všechno schovat – což byl samozřejmě nesmysl, protože v tomto ztřeštěném věku jsem měla obličej pořád ještě jak dětskou prdelku.. Teď je všechno přesně naopak. Nyní potřebuji skutečně zakrýt co se dá – od nevyspání přes stres po stále dobíhající kocovinu. A paradoxně se většinu času do maskování nutím a málokdy se skutěcně překonám a udělám ze sebe něco alespoň vzdáleně přípomínající lidskou bytost.
S prázdným pohledem a hrnkem kávy v ruce jsem se posadila do kuchyně. V tu chvíli místností rychle proběhla má spolubydlící. Popadla sendvič a beze slov zase vyběhla ze dveří. Nevycházíme spolu špatně, naopak, jen už pochopila, že nemá cenu na mě mluvit nebo se obtěžovat společenskými zdvořilostmi dokud nedokončím svou ranní kávu. Po ranní kávě se obvykle dám docela do kupy a jsem schopna nějakou dobu fungovat, dokud účinek kofeinu nevyprchá.
Po ranním ritálu už poměrně svěží, alespoň v rámci možností, jsem zaplila zpátky do svého pokoje a roztáhla závěsy, aby se místnost prosvítila. Sedla jsem si na postel a začala přemítat, co budu přes den dělat, protože dneska mě čeká večerní šichta. Na prázdniny jsem se těšila celý rok, ale když konečně dorazily, mám pocit, že bez hromady učení je můj život jaksi prázdný. Jako první jsem tedy vzala do ruky telefon, abych zkontrolovala sociální sítě – aneb divoký život holky, která právě vstoupila do života dvacet-něcotiletého člověka. Ještě než jsem však stihla otevřít facebook, vysločilo na mě upozornění, že mám sedm nevyzbednutých hovorů – a všechny z práce. Že by bylo nějak extrémně rušno a já mam přijít už teď? V pátek v pravé poledne? To se mi nezdá.
Už už jsem zmáčkla tlačítko se zpětným vytáčením, abych zjistila, co se děje, vybavilo se mi, že jsem předevčírem souhlasila, že si prohodím směnu s Ianem. Takže jsem v práci měla být už před půl hodinou. Sakra!
Do práce jsem se vřítila a už ve dveřích málem padla za vlast, jak jsem nemohla popadnout dech. Za pochodu jsem se snad tisíckrát omluvila manažerovi, který byl sice naprosto v klidu, protože dva obsazené stoly hravě zvládne jediný člověk a tohle se mi skutečně nestává, ale já byla vážně ve stresu. Ačkoliv jsem zmatkař a jsem kandidát na titul DEJ SE SAKRA DOHROMDAY! Co se týká práce, jsem velký puntičkář a hnidopich.
Seděla jsem u baru po nekonečných sedmi hodinách, tentokrát už jako zákazník. Musím se přiznat, že má svou výhodu začínat ráno a nezůstávat v restauraci až do zavíračky. Můžete si totiž po náročné směně sednout k baru a pít. A věřte, že při takovém zaměstnání se bez alkoholu vysloveně neobejdete.
Dneska mi to moc neutíkalo. Byla jsem unavená a vystresovaná, ale za to pravděpodobně může mé hektické ráno. Neměla jsem čas na psychickou přípravu před směnou tak jako obvykle. Na druhou stranu, skutečně nebylo moc narváno. Přímo naopak, a tak jsem dostala svolení skončit o půl hodiny dřív. Díky bohu za ty dary.
„Máš dneska něco v plánu, když máš volný večer?" Zeptal se manažer, co přišel k baru, aby si udělal kafe.
Zamyslela jsem se. „Ani ne, myslím, že dneska to bude filmový večer." Pousmála jsem se. „Ale mám v plánu jít do gymu" dodala jsem. Ne nemám v plánu jít do posilky. Jen to zní cool, lidé to bůh ví proč akceptují, a já nechtěla být za losera, co je v pátek večer doma.
„Co ty?" Vypadlo ze mě po nějaké chvíli. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale ve finále, je to můj šéf, a v tomto případě není zdvořilosti nikdy dost.
Jim se usmál a rádovy otráveně protočil panenky zatímco si lil mléko do šálku kávy.
„Dneska jsem tu až do zavíračky. Dneska začíná nový supevisor, tak na to musím dohlédnout"
Pevně jsem sevřela rty a snažila se tvářit naprosto bezvýrazu. Vím, že nemám důvod reagovat nějak podrážděně, ale tak trochu jsem doufala, že pokud budeme potřebovat nového supervisora, povýšení bude na mě. Je pravda, že při škole si nemůžu dovolit pracovat na plný úvazek, ale i tak pracuji dost a tolik, kolik jsem této restauraci obětovala sil, tolik neudělal nikdo ze současných zaměstnanců. Přiznávám, že po dnešním ránu to tak nevypadá, ale je tomu tak.
„Takže krušná noc" prohodila jsem nakonec, protože mé zaryté mlčení rozhodně nemohlo působit nenuceně. Zkrátka a dobře mě to mrzelo.
Jim přikývnul a náhle zvednul paži, aby se srdečným úsměvem na někoho za mnou zamával. Otočila jsem se a v ten moment se zarazila.
„Támhle je" řekl Jim.
Sevřel se mi žaludek a po zádech mi přejel nepříjemný mráz. To.. Určitě ne.
Rychle jsem zatřepala hlavou a natočila se zpět na Jima. Snažila jsem se vypustit tento blud z hlavy a napomínat se, že podobnost je čistě náhodná. I tak mi to ale nedalo.
„Ty, Jime" krátce jsem se odmlčela a trochu usrkla z mého téměř netknutého drinku. Jim se na mě tázavě podíval zatímco usilovně míchal kafe malou lžičkou.
„To je ten nový?" Opatrně jsem se optala. Jim přikývnul.
„Jak se jmenuje?" Povytáhla jsem obočí a tvářila se nezaujatě. Bohužel nejsem ten typ, co by snadno skrýval své pocity, a tak jsem pravděpodobně působila dojmem potlačujících prdů.
„Meredith?" Ozvalo se za mnou a já tak dostala svou odpověď, ještě než se Jim stačil nadechnout, aby cokoliv řekl.
