"Promiň mami!" Odcházím. Víc nezvládnu. Vrhnu se do svého pokoje, zamknu dveře a zhroutím se na postel. Tam propuknu v nekontrolovatelný pláč. Všechno. Úplně všechno najednou v jednu dobu. Mám pocit, ze dal už to nesnesu. Nemůžu dál. Otevřou okno a vylezu ven. Odemknu si branku a vyjdu ven. Je konec listopadu, už je tma. Nevím, kam chci, ale jdu. Chladný vítr mi mrazí mokré tváře. Vyskočila jsem jenom v mikině, takže se teď klepou zimou. Ale všechno je lepší než zůstat doma.
Dojdou do nedalekého parku a sedanu si na lavičku. Slzy mi snad už došly. Jen tam sedím a koukám do tmy. Přehrávám si znovu poslední chvíle a slzy začínají znovu téct. Další nekontrolovatelný záchvat. Nechci už víc. Nechci nic. Chci jen.. Co vlastně chci? Rodinu? Kamarády? Podporu? Domov? Nevím. Za ty roky už netuším co to je. Po několika minutách pláče se rozhoduju, že se vrátím. Doufám, že cestou rozdýchám zbytky zoufalství. Najednou se mi hrozně zatočí hlava a zatmí se mi před očima. Proti své vůli se sesunu na chladnou zem.
Probouzím se v nějakém pokoji. Na posteli sedí i nějaká žena. "Zlatíčko, jsem tak ráda, ze jsi v pohodě. Konečně jsi se probudila. Měla jsem takový strach." Nemám tušení, proč na mě za cizi žena mluví.
"Beruško, můžeš mluvit?" "Kdo jste?" Ženě spadne čelist a oči se ji zalijí slzami. "Ty nevíš kdo jsem?" Zalroutím hlavou a chladně pronesu ne. Ta žena s nářekem odejde. Nic necítím. Jsem naprosto odpojená od všech emocí.
--- Prosím zanechte mi nějaký komentář, i kdyby se vám to nelíbilo. Budu rada za vše. Díky ---
