Dnes byl ten den. Den, kdy měl náš nejstarší kamarád 25. narozeniny, proto jsem se nedivil tomu, když Minseok běhal od rána po domě a řval na celé kolo, jak se dnes všichni sundáme.
Abych se představil, jmenuji se Huang ZiTao, ovšem říká se mi zkráceně Tao. Minseok je nejstarší obyvatel našeho obrovského domu, kam jsme se všichni sestěhovali, jakmile našemu nejmladšímu odbylo 18. Jsme kamarádi ze školy a z tanečních lekcí, na které jsme chodili. Bývalo nás 12, ovšem před nějakou dobou se dva z naší skupinky rozhodli, že opustí Koreu a odstěhují se zpět do Číny. Oba měli naběhnuto na slibnou kariéru a chtěli tuto příležitost chytit za pačesy. Z Luhana se stal poměrně úspěšný herec, zatímco Lay vyučuje tanec v jednom tanečním studiu. A my ostatní? My zůstali spolu v Koreji a pravděpodobně čekáme na zázrak.
Ale zpět k tomuto příběhu...
Už nějakou dobu jsme seděli v baru. Alkohol tekl proudem, všichni pili, co hrdlo ráčilo, také to šlo poznat na Minseokovi a Jonginovi, kteří se, velmi posíleni alkoholem, rozhodli tančit u tyče. Já byl celý večer na pomerančovém džusu, jelikož na alkohol zkrátka nebyla nálada. Chtěl jsem jít domů, ovšem dle mého úsudku, by to bylo vzhledem k Minseokovi neslušné. Dvacet pět máte jen jednou. Ještě nějakou dobu jsem seděl, usrkával si svůj džusík brčkem, ano občas jsem jako dítě, ale proč ne, když tady spadám mezi nejmladší, a vedl velmi smysluplné konverzace s ostatními. Kdo by to nepochopil, opravdu to nebyly smysluplné konverzace. Jen tak pro ujasnění. Občas jsem ironická svině. Zvedl jsem se od stolu, okolo kterého byli naskládáni všichni mí přátelé a kolegové v jednom, v značně podnapilém stavu a rozhlédl se kolem. Pohledem jsem vyhledal Junmyeona, ke kterému jsem se svižným krokem vydal.
„Hyung, můžu jít domů? Necítím se zrovna fit," podíval jsem se do země, vím, jak rychle umí vystřízlivět, když ví, že se nějaké z jeho dětí necítí zrovna dobře. Junmyeon se na mě nechápavě podíval.
„Je ti špatně?" zamračil se. Ajéje. Mamča Junmyeon je zpět. Na tohle jsem mu jen kývl. „Dobře, jdi. Doma si uvař čaj a odpočívej. Kdyby něco, volej," rozcuchal mi vlasy, zatímco mě chytil za rameno, a ještě mě doprovodil k východu, kde jsme se rozloučili a já se mohl vydat na poměrně dlouhou cestu domů. Venku mrzlo. Ne úplně, ale na to, že je březen se to dá nazývat mrznutím. Takže mrzlo a já samozřejmě litoval toho, že jsem si nevzal teplejší bundu nebo aspoň trochu hrubější mikinu, která by mě nějakým způsobem hřála. Zrychlil jsem krok, abych byl co nejdříve v teple a foukal si teplý vzduch do dlaní. Ne, že by to pomáhalo, ale lepší než nic.
Když už je řeč o tom teple doufám, že někdo nenechal zapálený krb. Všichni byli tak hotoví z toho, že se dnes zrubou, že bych se tomu vůbec nedivil. Teď se jen modlit, abych se nevracel jen k ohořelým troskám našeho obrovského, a taky děsně drahého, domu. Občas stále přemýšlím nad tím, kdo musel dělat striptéra, abychom si to mohli dovolit. Oddechl jsem si, když jsem zahlédl naši střechu a žádný kouř, nedej bože plameny. Asi i přes své nadšení zůstali zodpovědní a pohlídali si to.
S úsměvem jsem se rychle blížil k našemu domu, zatímco jsem prohledával kapsy svých kalhot ve snaze najít klíče od vchodových dveří. Brzy jsem stál přede dveřmi, klíč se zářivým úsměvem strčil do zámku a otočil. Dveře byly rázem odemčeny a já jen stiskl kliku, otevřel je a rychle vběhl do chodby, kde mě objalo úžasné teplo. Dveře jsem zavřel, nechal samozřejmě odemčeno, protože silně pochybuju o tom, že by byl někdo z těch opilých opičáků schopný odemknout nebo neztratit klíče. Věřte nebo ne, i to už se tady stalo.
Vyzul jsem si boty, úhledně je uložil do botníku a rychle se přesunul do obýváku na gauč. Zapnul jsem si televizi, skočil pod deku, abych se ještě o něco víc zahřál, protože jít takový kus jen v tenké mikině není legrace. Mohl jsem dostat chlapskou rýmičku. A to by se nelíbilo nikomu. Konečně jsem byl spokojený. Jen já, teplá deka, všude klid a Kung-fu panda v televizi. Nemohl jsem být šťastnější. Dokud mi tedy tento moment někdo nepřekazil. Ten někdo byl Kris.
