One per Month

•● Tajemství stromu ●•

Když sedíš pod tím jedním stromem, dotýkáš se jeho chvějící se kůry, cítíš, jak dýchá, pak se ti mají vrátit vzpomínky. Myslela jsem, že to je jen metafora. Že jen musíš překonat všechny překážky, najít vnitřní klid, naslouchat okolí. Ale i přes to, že právě toho jsem dosáhla, vzpomínky se nevrátily. Tak to asi nebude jen metafora.

Začala jsem si o něm, myslím o Yggdrasilu, stromu stromů, hledat více informací. O trnité cestě k němu jsem již věděla, ale další vědomosti mě překvapily. Nadmořská výška? 11 000 metrů nad mořem. A jak to kdo vůbec může vědět, když se v další větě píše, že se k němu ještě nikdo nikdy nedostal? Ani literatura není vždy důvěryhodný zdroj, a tak jsem se vydala pátrat na vlastní pěst.

I když mám značné množství peněz a jsem ve slušné fyzické kondici, tento úkol nebyla žádna maličkost. Mé pátraní začalo na nejvyšší hoře světa, neboť jsem předpokládala, že odtamtud to bude minimálně výškově nejblíž. To jsem se ale spletla, protože nakonec se ukázalo, že ty výškové metry, jsou nížkové. Navštívila jsem pyramidy v Gíze, na Antarktidě jsem prováděla výzkumy, cestovala jsem po celém světě.

Zprvu to zabralo hodinu, pak den, měsíc, desetiletí, tisíceletí. Prožila jsem tak několik desítek životů. Ale ničeho nelituji, za pravdu to stálo.

Nakonec mě cesta dovedla až k Mariánskému příkopu. Strom opravdu byl v 11 000 metrech, ale pod hladinou moře. Speciální technika mi pomohla dostat se do jeskyně, kde se ve vzduchové bublině opravdu nacházel sám Yggdrasil. Vypadalo to, jako by se kus půdy a všechno na ní prostě vytrhl ze země a přenesl do jeskyně pod mořem. Byl to úchvatný pohled, bohužel ho asi moc lidí nespatří.

Sedla jsem si k mohutným kořenům stromu, zavřela oči. Vypustila jsem z hlavy všechny myšlenky a soustředila se jen na dech a puls toho obrovského kusu přírody. Zanedlouho se mé životní funkce srovnaly s jeho. Čekala jsem. Čekala jsem opravdu dlouho, ale nakonec jsem se dočkala. Cítila jsem, jak se zvedá závoj zapomnění a jak se mi v hlavě mísí nové vzpomínky se starými, které pro mě teď byly zase jako nové.

Rychle jsem v nich začala hledat pravdu o mé nesmrtelnosti. Jak to, že když umřu, znovu ožiji? Jak to, že si nikdy nepamatuji jaké to je, umřít? V tom jediném krátkém okamžiku jsem došla k poznání, které mě úplně pohltilo. Najednou jsem znala odpověď na všechny své otázky. Nemohla jsem dýchat. Najednou jakoby se zastavil čas. Vydechla jsem naposledy a splynula se stromem. Ale pravdou osvícena a konečně šťastna.