Jenny

1.KAPITOLA

Nechápu smysl vstávání v pět hodin ráno. Všichni jsou pak nevrlí a vypadají ještě jako větší psychopati než jsou.Kruhy pod očima, rozcuchané vlasy,pohublé obličeje a nechutné bílé košile. Jako každé ráno rozcvička.Nádech,výdech,nádech... Rozhlédnu se okolo sebe.Napravo ode mě stojí Jeff.Vlastně se nejmenuje Jeff,ale Robert George Parkinson.Myslí si ale,že je Jeff the killer a vyžaduje aby mu tak všichni říkali. Před třemi roky ho sem převezli, protože si rozpáral jednu tvář až k uchu.Doteď to nemá pořádně zahojené,tak nosí něco jako masku na čtvrt ksichtu.Nalevo stojí Sasha.Má halucinace,pořád říká,že vidí duchy.Je z nás nejmladší,je jí teprve devět.

Dále se už rozhlížet nemůžu, protože naše dozorkyně zavelí,a děláme sklapovačky.Po další půl hodině mučení je rozcvička konečně u konce.V zástupu pochodujeme na snídani. Nechutná kaše z neznámé obiloviny a studené kakao se škraloupem.Fuj.

Konečně můžu jít k sobě na pokoj.Vytahuji papír a tužku. Kreslím krvavé a zvrhlé obrázky. Nemůžu si pomoci.Krev je tak překrásná... Krev...Krev...POTŘEBUJI KREV! Začínám mačkat svého plyšového medvídka,jediné co mi z domova zůstalo."Aaaaah!" zařvu nahlas.Už to nemůžu vydržet a z medvídka vytahuji kus skla,který jsem našla nedávno na dvoře. Zarývam si to do zápěstí a pociťuji uspokojení... Cítím jak mi krev prýští z otevřené rány.Už se chystám přisát,když v tom do pokoje vběhne pečovatelka a okamžitě mě od rány odtrhne.Vztekle po ní prskám,zatímco mi ránu zaškrcuje a táhne mě na ošetřovnu.Cestou mi pomalu dochází,že už mě TO zase popadlo.Když mi čistí a zašívají ránu zatínam pěsti.Bolí to jako kráva,ale můžu si za to sama.Musím se začít trochu ovládat. Po dávce antidepresiv mě pečovatelka odvádí na pokoj.Krev na podlaze je už sice utřená a prostěradlo stažené,ale méďa chytil rudou barvu.Fláknu sebou na postel.Je teprve půl osmé,a jestli mě nebude nikdo rušit,můžu se ještě prospat.Zdá se mi,že jsem sotva zavřela oči, když v tom mě budí sestra,že dr.Stewart si mě žádá.