Pusa pod jmelím ❄️

1. Firemní večírek

***

Dominik/Adam

Vánoční ❄️

***

Jako by nestačilo, že jsem zde musel trávit celou předvánoční noc. Nějaká ženská na mě právě málem vylila mísu s vánočním punčem a díky bohu, že to bylo jen málem, protože jinak by ta milá důchodkyně zažila vánoční let nad městem – bez vyhlídkového balonu, přesně jako superman.
Měl jsem důvod být na všechny naštvaný. Na dnešní večer jsem měl zcela jiné plány a můj skvělý šéf, král slizounů s dvojitou bradou, mě přemluvil, abych se dostavil na firemní večírek. Byl jsem ve firmě začátečník a moc lidí jsem neznal. Taky jsem neměl zrovna místo, na kterém bych se stýkal s někým novým. Kreslil jsem plakáty pro mediální firmu a to znamenalo sedět v papírech celé hodiny, se studeným kafem a rozcuchanými vlasy. Byl za to dobrý plat a já jsem cítil, že jsem půlku života nestrávil zbytečným studiem. Jenže když jsem zde nastupoval, neřekli mi, že musím chodit na každou stupidní párty.

„Vypadáš, že náš všechny za chvíli zapálíš pohledem a budeš topit v benzínu." Uchechtl se mužský hlas vedle mě, čímž mě probral ze zlostných myšlenek a trochu jsem sebou cuknul. „Já jsem Adam." Usmál se a natáhl ke mně pravici.
„Dominik, těší mě." Zkusil jsem se usmát, když jsem mu potřásal rukou. Opřel se o zeď vedle mě a usrkával punče.
„Takže, už mi prozradíš, proč se tváříš jako nájemný vrah?" rýpl do mě loktem. Trochu jsem otočil hlavou, abych na něj viděl. Byl zhruba stejně vysoký jako já a očividně se také nerad holil. Co je to sakra zač? Odkdy na sebe lidi mluví, když se neznají?
„Uh, měl jsem dnes jiné plány." Odpověděl jsem stroze. Nevypadal, že bych ho odradil. Dál se opíral o zeď vedle mě a usrkával.

„Pořád je šance na lepší večer, co?" otočil se ke mně s takovým úsměvem, až mě to trochu zaskočilo. Proč jsem toho kluka nikdy předtím nepotkal. Vypadal jako fajn týpek pro všechnu srandu a zároveň člověk, který vás už od pohledu nutí k důvěře. „Vždycky jsi takhle potichu, nebo jsem fakt tak otravnej?" rýpl znovu.

„Uh," nadechnul jsem se. „Jen tady moc lidí neznám a..." zase jsem se odmlčel.

„A?" naléhal Adam a odhodil prázdný plastový kelímek od punče.

„A trochu mě překvapilo, že ses se mnou dal do řeči." Upřímně jsem nevěděl, co mu mám říct. Asi by nebyl nadšený, kdybych mu řekl, ať si dá odchod, než zažije supermana i on.

„Tak tě překvapím ještě více." Odlepil se od zdi a otočil se ke mně čelem. Asi jsem trochu nahlas vydechl při tom, co mi došlo, jak ten kluk vlastně vůbec vypadá. „Pojďme odsud. Zvu tě na drink." zašeptal a naklonil se ke mně blíž, načež se zase zazubil, odtáhl a otočil. Já jsem jen kontroloval, jestli mám zavřenou pusu, nebo jestli na něj civím jako na vánoční zjevení. O co mu sakra jde? Vždyť vypadá tak o deset let mladší než já.

Šli jsme potemnělou ulicí přes centrum města. Kdyby začalo sněžit, asi bych to nazval romantikou. Adam se pořád na něco ptal a vyzvídal a stále se usmíval. Dokonce jsem přemýšlel, že vedle nás za chvíli zastaví dodávka a že tohle celé je vlastně únos. Ale proč by to kluk, co vypadl mladší než já, dělal, že?
  „Takže ty kreslíš. To by mě nenapadlo, vypadáš spíše jako model." zasmál se.
  „A co děláš ty, Adame?"
„Mno, já vlastně ani nevím. Nejspíše sekretářku. Přímo u pana ředitele."
Tuhle odpověď jsem nečekal já a zasmál jsem se. Takže ty děláš sekretářku tomu oplzlému chlápkovi, co si ráno v bufetu kupuje kafe se čtyřmi kostkami cukru?"
  „Hele jo, když není v bufetu, dává si těch kostek ještě víc." Smál se Adam se mnou, ale to už jsme vcházeli do malé hospůdky, ve které jsem nikdy nebyl.

Dali jsme si dva svařáky a jako bonus byl talířek medových perníčků, do kterých se Adam s vervou pustil. Očividně měl hlad, což sám nakonec přiznal.
  Nějak jsem nevěděl, co si o tomhle klukovi myslet. Nemohl mít více než pětadvacet, byl dost hubený, ale to se přes svetr těžko určovalo, světlé vlasy měl skoro perfektně učesané a v očích měl jiskřičky. Vůbec nevypadal jako gay. Spíše jako kluk, který nemá kamarády, a já jsem se najednou cítil hrozně staře.
  Nejspíše si všiml mého zkoumavého pohledu a něco řekl.
  „Co že jsi říkal?" vyhrkl jsem, protože jsem přes své myšlenky nerozuměl.
  „Jednadvacet, je mi jen..."
  „Jo aha!" vyhrkl jsem na něj znovu. „Tak teď se cítím fakt staře." Zasmál jsem se. Zkoumavě si mě prohlížel a cpal si do pusy další perníček.
  „Víc než třicet ti nebude, tomu bych nevěřil."
  „Ne to není. Jen dvacet osm. Ale co na tom sejde. Bezdětný, nezadaný. Pracující jako příliš dobře placený grafik. Nemám si na co stěžovat."
  „To vidím." smál se Adam. „Ale pořád jsi na tom líp než já."

Bavili jsme se skoro až do jedenácti v noci. Pak jsem ho požádal o číslo a šel domů. Adam tam ještě zůstal sedět. Tak se můj nudný vánoční večírek proměnil v zajímavý večer s divným klukem. Pořád jsem nebyl přesvědčený, že je to gay. Vypadal spíše jako ztracené štěňátko. Každopádně jsem se usmíval, když jsem na něj později vzpomínal. Prostě se mi nikdy předtím nestalo, že by mě takhle někdo oslovil. Se vzpomínkou na jeho hezké oči jsem spokojeně usnul.