Začneme úplně od začátku. Jmenuju se Alexandra Wilstrete. Když mi bylo osm přišla jsem o rodiče, autohavárie. Jelikož se omě neměl kdo postarat musela jsem jí to děcáku. Nebyla jsem tam ani týden a před kompex dědskáho domava přijela dvě černá auta. Všechny nás svolali do haly kde jsme se seřadily do řady podle velikosti. Otevřeli se dveře a do haly vstoupi žena a zaní šlo aspon tucet chlápků v černém. Všichni měli kolem pasu připnuté zbraně takže to nejspíš byla banda agentů který nemaj vlastní hlavu. Ta ženská se procházela kolem nás, pak postupně ukazovala na některý znás a mezi nima jsem byla i já. Ty na které ukázala vystoupili z řady do předu a každého z nich se ujmul jeden ten chlap. Dovedli nás k autům, tam nám daly na hlavy pytle a strčili nás do aut. Cesta netrvala moc dlouho a proto jsme byla tak za cca 15min. na místě. když auto zastavilo vytáhlinás z něj. Vjednom autě nás jelo aspon pět. Když už jsme byly všichni venku sundali nám z hlav ty pytle. Stáli jsme před obrovskou budovou. Prohlížela jsem si tu budomu když vtom do mě někdo vrazil ze zadu. Byl to jeden z těch chlápků a dával mi najevo že mám jít směrem vpřed. Ignorovala jsem ho nehodlala jsem poslouchat nějakou cvičenou opici. Když jsem nešla drknul do mě ještě jednou a silněji. Pořád jsem nic nedělala. Dal mi ruce na rame a chtěl mě tam dotáhnout ale já ho chytla za levou ruku a skroutila jsem mu jí tak že byl přinucený si lehnout na zem. Za mími zády jsem uslyšela tleskání za mnu byla ta brunata a s ironickým úsměvem mi tlekala. Pustila jsem mu ruku, ona se ke mě rozešla lehce pohladila po vlasech. Klekla si kemě a zeptala se mě ,,Chceš se stát bojovnicí?" Nevěděla jsem co říct. Byl to na mě velký nátlak. Ale přeci jen nemám oco přijít a proto jsem kývla na souhlas.
Uběhlo jedenáct let tvrdého vícvuku aby se země stal perfektní zabiják. Když mi bylo 19 tak si pro mě přišli a dovedli mě na operační sál. Tam mi přikázali abych si lehla na lůžko, udělala jsem tak. Potom kemě přišel muž v bílém plášti. Z malého stolku vzal injekci s modrou tekutinou ktero mi následě píchl do ramene. Vmém těle se rozlila vlna horka. Ale cítila jsem se silnější. Ta brumeta která mi po jedenácti letech pořád neřekla svoje jmáno, mě ještě se sedmi lidma poslala na misi. Cílem mise bylo zničit jednu budovu. Ale nešlo tam jen dát bombu a odejít, museli jsme zabít každý žíví organismus vté budově takže plán byl jednoduchý, vlítneme dovnitř, zabijeme všechny lidi v budově a pak to tam srovnáme se zemí.
Když jsme přijeli na místo dostala jsem za úkol zničit levé křídlo protože bylo opravdu malinkaté. Ostatní se tady vydali do pravého křídla a já do levého. Když jsem vykopla devře předemnou stály dvě ženy a zanimu se krčelo přibližne 13 malích dětí. Neměla jsem na víběr musela jsem je zabít a proto jsem vytáhla zbran a všechny je postřílela. Ten den mi došlo co jsem za chladno krevného vraha. Stála jsem mezi těmi mrtvími tělíčky a jediné co jsem vnímala byli slzy které mi pomalu stékaly po tváři. Nemohla jsem jen tak pokračovat v zabijení a proto jsem utekla a začala noví život chvíli jsem pracovala jako servírka abych si vidělala na byt. Teď je mi 21, živím jako baletka a občas si zazpívám vnějakémtom baru. Myslela jsem si že teď budu žít bestarostný život ale opak je pravdou....
Na obrázku Alexandra.
Ták je tu nová povídka a doufám že se vám bude líbit. Omlouvám se za chyby. Vote i koment potěší.
Evilgirll:3
