Doktor není bůh

Jsem doktorka. Jmenuji se Diana a je mi 33 let. Moje rodina je pro mě na prvním místě. Můj manžel, moje děti i moje sestra Andrea. Právě o té je celý tento příběh.
Je jí 30 a je po krk v dluzích a trápí to nejen ji, ale i její dvě dcerky. Starší Natálku a mladší Terezku. Když jí bylo 15 otěhotněla a žila u mámy i s malou Natálkou. Žijou tam dodnes. Maminka zemřela na rakovinu než se narodila Terezka. A kde je muž? Náš tatínek se utopil, když jsme byli ještě malé a manžel mé sestry se kvůli dluhům oběsil, když mělo přijít druhé dítě. Když jsem dostudovala a začala pracovat, dávala jsem Andrejce peníze. Nebyla to moje povinnost, ale nemohla jsem ji v tom nechat, jenže pak přišli moje mateřské povinnosti a moje štědrost v celku opadla.
Sloužila jsem první noční po mateřské, když se to stalo.. „Diano, případ, dělej!" volá mě kolegyně.
V momentě se převlékám. Utíkám k ambulanci, vidím Terezku a sousedku mé sestry. Zastaví se mi dech a hlavou prolétne stovka otazníků. Nemám čas se ptát. Otevírám dveře do amblance a pak to uvidím. Na lůžku leží Natálka. Je v bezvědomí na umělém dýchaní, má čistý průstřel hlavy. Nemá šanci přežít. „Dio, vedle leží maminka té slečny, je při vědomí, pád z vysoké výšky. Nekomunikuje, skoč se na ni podívat, já slečnu Polihrachonovou převezu na ARO."
Cítila jsem, jak se mi uvolnil pramínek kudraných vlasů a sjel mi k prsu, jdu do vedlejší ambulance. Moje sestřička, moje malinká prdelka tam bezmocně leží a pozoruje mě blankytně modrýma očima, co má po taťkovi, ty oči jsem na ní milovala.
Promítla jsem si okamžiky dětství a porodní sál, kde jsem ji v 16 držela za ruku a byla první, kdo Natálku držel. Ze vzpomínek mě probudí věta.„Koho budeme operovat první? Nemáme nikoho navíc, musíme si vybrat jen jednu." Ptá se mě kolegyně. „To mi chceš říct, že není jeden schopnej doktor po ruce?" rozčiluju se.
 „Nikdo s tvou specializací, Dio.." pohlédla smutně kolegyně. Podívala jsem na svou sestru. Viděla v ní to malé střeštidlo, skvělou i když zadluženou matku a zvolala jsem: „První chci paní Andreu Polihrachanovou."Ucítím jak mě chytí za ruku. Nemůže mluvit. Její oči mluví jasně, chce, abych prvně operovala dceru. „Miláčku, Natálka nemá šanci." Řeknu své sestře potichu. Pořád mě drží. Ohlédnu se na kolegyni. „Změna, tu slečnu." „To nejde, nemá šanci." Říká Sabina a po mém pohledu řekne:
 „ Dobře." Pouští mě a zavírá oči. Běžím na operační sál zachránit svou neteř. Po třech hodinách svůj boj prohrává. Volám příslužbu, musím domů.  

 Přichází brzy. Balím se a jedu domů. Sedím v autě a mačkám telefon. Nesoustředím se.

Cítím slzy na tváři, třes v rukou, nohou a celém těle. Dodnes jsem nepochopila, jak jsem v takovém stavu mohla dojet domů. Odemykám, když Jirka dělá snídani. Pustím kabelku na zem a kabát se sesune z mých tenkých paží.

„Ahoj lásko, jak to šlo?" ptá se mě a až pak se otočí a zjistí, že mám hlavu v dlaních a na stole se dělá louže z mých slz.. „Co se stalo, miláčku?!" vyděšeně přiskočí a obejme mě. „ Zemřeli." Odpovím a znova vodopád slz.„Dio. Ani doktor není bůh. Určitě si dělala, co jsi mohla, ale jsi jen člověk."„Nezáchránila jsem ani jednu z nich." Zase slzy. Silné. „Koho?" objal mě pevně. Začala jsem plakat ještě víc a vykřikla: „Andrejku a Natálku!!"Pustil mě a sedl si naproti na židli. Kolabuju. Probírám se v naší posteli na hrudi Jirky, který mi hladí moje blonďaté kučery. Nic neříká, taky pláče.
„Myslíš, že mi dají v práci volno? Všechno musím zařidit já." Prolomím 67 minutové ticho.„Musí i kdyby nechtěli." Uklidňuje mě manžel a dodává:" Odvezu Ellen k mojí mámě, ať máš klid a já tě můžu podpořit."Milovala jsem ho. Byl mi oporou i v nejhorších časech a to byl jeden z časů pro mě nejhorších. Umřela mi pod rukama Natálka a předoperační vyšetření Andy už nedovolovalo uspat ji. Co vlastně bude s Terinkou? Co se vlastně stalo? Pikala Naty za Andrejčiny dluhy a zaplatila životem? Kdo další je v ohrožení? Beru telefon a volám sousedce Karin u které je malá Terezka, než policie rozhodne, kam půjde dál. Chudinka v 7 letech mít oba rodiče po smrti.