Jak na Nový rok... /silvestrovská povídka - H.S./

Drazí čtenáři!
Tuto povídku jsem neavizovala, chtěla jsem, aby pro vás byla skutečným a nefalšovaným překvapením. Pevně doufám, že se mi to povedlo =D Je silvestrovsky laděná, ovšem pozor, nečekejte hlubší téma, je určená k relaxu, odpočinku, ke chvilkovému vypuštění reality =) Jelikož každý z nás to občas potřebuje... A protože máme poslední den roku 2015, nebudeme se zbytečně zatěžovat =)

Mám tu však i jedno speciální věnování.
Psala jsem ji vyloženě pro jednu osobu. A tou je moje báječná kamarádka AnnabethW. Někteří ji možná znáte =) Annie, díky za to, že Tě mohu už tolik dlouhých let znát. Jsi super človíček, nedá se zapomenout na naše romány, u nichž jsme trávily volné večery a leckdy chodily spát až ve tři v noci – či ráno, jak to kdo bere =D Jsi někdo, komu věřím, kdo o mně ví snad úplně všechno. Moc si Tě vážím... A toto je takový malý způsob, jak Ti to dát najevo. Modlím se, aby se Ti příběh líbil, MÁM TĚ RÁDA!

Tak... Trošku jsem se rozněžnila =) I vám všem ale patří obrovský dík. Tento rok jste pro mě udělali mnohé, ale to si nechám až na speciální článek, jejž chystám na odpoledne =) Za vše děkuju, vaše podpora je něco neuvěřitelně nádherného... Snad se i vám příběh zalíbí a vykouzlí úsměv na tváři...

Enjoy it!

PS: V knihovně je i vánoční povídka, pokud jste nečetli, srdečně vás k ní všechny zvu... =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Silvestrovská párty, jež probíhala v našem bytě, šla prakticky úplně mimo mě. Místo popíjení alkoholu, kouření dlouhých cigaret a flirtování s každým podivínským klukem, kterého pozvala spolubydlící, jsem radši seděla v křesle a četla si Hobita, můj nejoblíbenější román. Od doby, co jsme se s Beth ráno nepohodly, jsem se jí vyhýbala jako čert kříži. A ke změně mě nedonutil ani večírek, jejž jsme spolu poslední týdny plánovaly. Hrála jsem si zkrátka na uraženou. Neschvalovala jsem totiž, že když jsem si po probuzení zašla do kuchyně pro džus, narazila jsem u pracovní linky na úplně cizího polonahého kluka, který ani vzdáleně nepřipomínal jejího dlouholetého přítele. Nevěra představovala něco, co bych ve vztahu zkrátka nepřekousla. A také jsem to své přítelkyni pověděla.

No, stalo se očekávané. Už se mnou nepromluvila. Nepochybovala jsem, že ji to za pár dní přejde, ale stejně... Nebylo to zrovna příjemné, chodit kolem sebe po špičkách. Ovšem já ze svých zásad slevit nehodlala. Za jednadvacet let jsem se naučila stát pevně za svým.

Sahala jsem právě k nočnímu stolku po sklence červeného vína, když se znenadání rozlétly dveře. Tak naléhavě, až práskly o zeď, proto jsem s jedovatou nadávkou na špičce jazyka vyskočila a stanula narušiteli čelem.

„Omlouvám se," zamumlal vysoký kudrnatý chlapec s ďolíčky ve tvářích a hlubokýma zelenýma očima. Marně jsem pátrala v paměti, kde já ho jenom viděla. „Promiň, ale potřebuju se schovat..."

„Schovat?" vytřeštila jsem zrak a nevěřícně sledovala, jak si lehá na břicho a pokouší se nacpat pod postel. Ocitla jsem se snad v nějakém zlém snu? Na první pohled to tak vypadalo.

Klučina se nevzdával. Asi minutu jsem se jeho snažením vyloženě bavila, ale když se udeřil do hlavy a ze rtů vypustil velmi peprnou nadávku, uvědomila jsem si, že bych mu pravděpodobně měla pomoci.

Přeběhla jsem ke dveřím a naléhavě je zabouchla. Ticho, jež se následně rozprostřelo, působilo jako hojivý balzám na duši. Dunivá hudba ustala, jediným zvukem, který zněl prostorem, bylo nespokojené bručení neznámého.