M. PREG.!
"Dneska je na Trafalgar ohňostroj, půjdete?" zeptá se mě můj nejlepší kamarád. "Já nevím, Loui. Nejdřív se domluvím s Liamem, nemůžu za něj rozhodovat," pousměju se. Upřímně, šel bych strašně rád, ale nevím, jak Liam. A samotnému se mi tam vážně nechce. "Děje se něco, Zee?" nahodí ustaraný tón. "Co? Ne, mělo by?" kroutím hlavou.
"Zádš se mi skleslý, děje se něco mezi tebou a Liamem?" ptá se dál. "Ne, neděje," usměju se. "Jen je moc dlouho v práci a tak se často nevídáme." Kdyby jen věděl... "Dobře, ale kdyby se něco dělo, řekneš mi to, že ano?" nadzvedne obočí a já kývnu. "Samozřejmě, Loui," uchechtnu se. "No nic, musím jet pro Harryho, napiš, jestli půjdete, nebo ne." Dopije čaj, rozloučíme se a já zase osamotním.
Posadím se na sedačku, zapnu televizi a povzdechnu si. Za chvilku by měl dorazit Liam. Upřímně, lhal jsem Louimu. Mezi mnou a Liamem to teď nějak skřípe, ale je to spíš moje vina. Poslední dobou jsem až moc mrzutý, když se snaží, tak to neocenním a někdy ho komanduju i v sexu. Poté nastávají hádky, které končí buď to udobřujícím sexem anebo se Li odebere spát na gauč, zatím co já celou noc probrečím a proklínám se.
Zaslechnu rachodení klíčů a následné otevření dveří. Liam přišel. Zvednu se a jdu za ním. "Ahoj, zlato," usměju se. Jenom zabručí a projde kolem mě. Zamračím se a následuju ho do kuchyně. "Jak bylo v práci?" ptám se ho, jelikož mě to vážně zajímá. Vlastně... Mě zajímá všechno, co Liam dělá a baví ho to. "Pracovně." odsekne. Zřejmě je na mě pořád naštvaný z dnešní noci.
"Víš...Loui říkal, že je dneska na Trafalgar ohňostroj, půjdeme?" usmál jsem se a opřel o linku. "Nikam nejdu," zabručí. "No tak, Li. Vždyť máš ohňostroje rád," nahodím puppy face. "Říkal jsem, že nejdu, jestli chceš jít ty, tak běž," zavrčí na mě a vezme si z ledničky pivo. "Ale já chci jít s tebou," řeknu poklesle. "Bože, Zayne! Můžeš alespoň jednou přestat být na obtíž?!" Zakřičí, načež sebu škubnu.
"Já že jsem na obtíž? Tohle pro tebe znamenám?" pípnu a cítím, jak se mi oči plní slzami. Jen tam stojí a zírá na mě. "Fajn," šeptnu a se sklopenou hlavou se odeberu do ložnice, kde si lehnu na postel a poněkolikáté se na ní rozbrečím. Zaslechnu bouchnutí dveří, což mě donutí se rozbrečet ještě víc. Nechal mě tady.
Čas utíká jako splašený a Liam se pořád nevrátil. Zvednu se, zpod postele vytáhnu kufr a přejdu ke skříni. Neřeším, jaké věci si beru, prostě nějaké vezmu a dám je do kufru. Všechno se mi tam bohužel nevejde. Vejdu do koupelny, odkud si vezmu veškerou svou hygienu, kterou si taky zabalím. Když mu jsem na obtíž, tak se postarám, abych nebyl. Ještě si přibalím pár důležitých věcí a poté se obleču.
S kufrem opustím dům, který zamknu a odemknu si auto. Na zadní sedadlo doslova hodím kufr a sednu si na místo řidiče. Snažím se, abych nebrečel, nechci se vybourat, ale stejně si pár slz najde cestu ven. Mám namířeno tam, kde někoho horko těžko napadne, že tam jsem. Louimu ještě napíšu textovku, že nikam nejdeme, tak ať s námi nepočítá.
Hned na to mi volá. "Co je, bro?" zeptám se a zpomalím. "Jak jsi to myslel? Liam mi říkal, že jdete," ozve se jeho zmatený hlas. "No tak už nejedeme." Nechci být na něj hnusný, ale nemám vůbec náladu. "Zayne, co se děje? A neříkej, že nic," napomene mě, ale víc už nestihne říct. "Měj se, Loui," típnu mu to a na mobile nastavím tichý režim.
Cesta mi trvá okolo hodiny a půl. Za tu dobu se můj telefon doslova zbláznil. Každou chvilku blikal a oznamoval buď to zmeškaný hovor nebo novou esemesku. Zaparkuju před domečkem a pro sebe se usměju. Vylezu z auta, vytáhnu si kufr, zamknu a přejdu ke dveřím. Chvilku hledám mezi klíčemi, ale netrvá dlouho a už jsem uvnitř. Zavazadlo upustím na zem a porozhlédnu se. Naposledy jsem tu byl před půl rokem. S Liamem...
