Zaklínačka stínů

1. Podezření

,,Proč vlastně existují zlí lidé, kteří prahnou po moci i když vědí že jim to není k ničemu dobré když jsme tu mi zaklínači" a takovou otázku si pokládám už dva roky, co jsem se dozvěděla o mé náplni života. Jsem vlastně něco jako ochránkyně měst, před špatnými lidmi, co tu nemají nic pohledávat a to mi je přitom jen šestnáct. 

Mi zaklínači, máme komunitu snad po celém světě, a zrovna já jsem musela být v Jacksonu, kde nic tu nic, takže s opravdovým nepřítelem nemám zrovna moc zkušeností, oproti mým sestrám. Jenže ty žijí ve Washingtonu a mají toho na práci hodně, dalo by se říct že každý den něco. Zatím co já, nic.

Chodím do školy jako všichni ostatní děti. Všichni na škole vědí kdo jsem a tak se mi občas pletou do cesty, když jsem zrovna  pátrání. Jenže z toho taky nikdy nic nevypátrám a takhle je to tady vždy. Na škole mám kamarádek až dost, třeba takovou Claru, která je zaklínačka stejně tak jako já. Nebo třeba Brooklyn, která je ale zcela normální, za to se s ní dá povídat o normálních věcech. 

Nevím jestli za to může to, že jsem zaklínačka, ale dost často trpím nespavostí a když už usnu, zmocní se mně zlé sny.

Poslední dobou ale cítím, že se něco velkého stane. Že přeci jenom tohle město ovládne zlo, potom bude už na mě abych ho zachránila a vyhnala stíny.  Jenže to bude něco velkého, bude to horší než všechno to ostatní. 

Mimo téhle mé činnosti se také zabývám mnoha jinými, jedno z nich je čtení, kterým tady zabíjím nejvíc času, když se tu nic neděje. Baví mě se i procházet po městě, jestli náhodou nenajdu nějaký náznak zla v našich ulicích. 

Stejně jako jsem se vydala dnes, ale jako opět, marně. Nikde nic, ani stopa že by tady na mě nebo spíše na nás nějaké velké nebezpečí číhalo. 

Pohrávám si s konečky mých vlasů a přitom se učím na seminárky, které nás tento měsíc čekají. Na to že bych měla být zaneprázdněna svými povinnostmi zaklínače, můžu se učit bez nějaké hrozby. 

,,Lyr, pokud máš hlad, už je oběd" zavolá na mě mamka z kuchyně. Samozřejmě kdo by neměl hlad, tedy až na mě. Dnes jsem ztratila chuť k jídlu ,,Díky mami, ale nechci, nemám dneska hlad" zavolám na ní a doufám že mě slyšela a nenandavá mi porci. 

Z ničeho nic se spustí velký liják, do toho nezastavitelná bouře a mě se zmocní panika, protože mám najednou strašně divný pocit, jakoby se něco zlého přihodilo. Vyběhnu ven z domu abych se koukla co se děje. 

Venku na mě čeká studená sprcha od deště který do mě práská. Uvidím nad sebou velké černé hejno ptáků a to pro nás zaklínače nevěstí nic dobrého. 

,,Mami, viděla jsi to?" zeptám se abych měla jistotu. ,,A co bych měla vidět?" zeptá se mě nechápavě. ,,No, to všechno, to hejno ptáků a-" vypadá to že neví o čem mluvím. ,,Lyr, myslím že si děláš zbytečné starosti, jestli je nějaké nebezpečí ve městě rada nás svolá do hodiny" odpoví mi mamka. A já se teda rozhodnu tu hodinu počkat jestli nás někdo svolá.

Uběhlo půl hodiny, pořád nic. Venku pořád prší a bouře se neutišuje. Už je to hodina, přesně a stejně nic. Řeknu si teda že to byl asi pravdu jen můj poplach, už i pršet přestalo, ale ten pocit pořád mám, někde ve své duši. A já jsem si naprostá jistá, že ve městě je zlo.