PHOENIX and his stupid BUTTERFLIES

První školní den

Zazvonil mi budík na šestou ráno a mě trvalo celou minutu než jsem si otráveně uvědomila, že je prvního září. Vypla jsem pípající budík, obrátila jsem se na břicho, zabořila hlavu hluboko do polštáře vonícím po pracím prášku s potiskem medvídka Pú a vzpomněla si na pštrosa. Ignorovala jsem fakt, že pštrosi asi většinou nezabořují hlavy do polštářu. Měla jsem zrovna velký problém s nedostatkem kyslíku a místo pštrosa se ze mě najednou stal vorvaň na souši. Ani nevím proč, ale začala jsem se kroutit z jedné strany postele na druhou. Právě ve chvíli, kdy jsem si uvědomila co dělám, jsem spadla z postele na tvrdou a zaprášenou podlahu. Bolest jsem si ani nestihla uvědomit, protože jsem nadšeně vyskočila a začala se pohybovat s prvními takty píšně
" What does the fox say", vycházející z mého mobilu na nočním stolku. Včera večer jsem si totiž na vyzvánění budíku dala tenhle úžasný trhák. Mám po ránu vždycky naprosto šílenou náladu, nyní však ještě zdvojnásobněnou šílenou písní.
Nadšeně jsem dělala různé úžasné kreace a začala zpívat na celý dům. A bylo mi úplně jedno, že můj zpěv se podobá spíš Míšovi z kanálu "Mishovi šílenosti" na YouTube než Adele. Zrovna když začal refrém, otevřeli se dveře od mého pokoje a já zamrzla uprostřed akrobatického skoku z postele.
Dopadla jsem na zem v té nejhorší možné pozici a já i můj nově příchozí bratr jsme slyšeli ošklivé křupnutí.
***
,,Nemůžu tomu uvěřit, Autie.  Zmeškáš první školní den!"zatvářil se frustrovaně můj táta a s povzdychem se na mě podíval. Nic jsem neříkala pokud to nebylo vysloveně nutné. Styděla jsem se. Tak moc. Zase jsem se nechala trošku víc unést. Podívala jsem se zahanbeně na zem, konkrétně na svou nohu, nyní obvázanou v ošklivé sádře. Opírala jsem se o berle a snažila se potlačit myšlenku mořské hvězdice, která v boji o život o část svého těla přišla. Připadala jsem si podivně rozbitá a neúplná.
Vzpomněla jsem si na svého bratra Parkera, pravděpodobně sedícího ve školní lavici místní základní školy. Taky bych seděla v lavici počmárané od jiných studentů a v nějaké zapadlé třídě obklopená společně se bavícími studenty, znajících se už od plenek. Táta zřejmě trpí chybnou představou, že mou nepřítomností první školní den jsem přišla o možnost navázat přátelství. No, kamarády jsem stejně nikdy neměla a to táta moc dobře ví. Neviděla jsem důvod proč by se to mělo měnit. Připadala jsem si jako osamocený lev, kterému se nedaří najít partnera a založit...NE. Sklapni Autumn, řekla jsem si pro sebe a dala si v duchu facku. Asi stejně pomalým tempem jako len-... jako vůbec nic jsem se vydala za otcem a zjišťovala jak obtížné bude chodit s berlemy po škole nebo nedej bože vycházet a scházet schody.
Poznala jsem na tátovi, že chce být z nemocnice cítící po lécích, desinfekci a nemoci co nejdříve pryč. Snažila jsem se proto belhat co nejrychleji. Už tak jsem se cítila dost příšerně. Bohužel, to bych to nebyla já kdybych nechytala zajíce i v nemocnici. Nestihla jsem se ani v duchu napomenout za přirovnání ke zvířeti, protože jsem ležela rozplácnutá na zemi. Táta ke mě zděšeně přiběhl a stejnem jako další dvě zdravotnice se snažil zjistit jestli se mi něco nestalo. Otevřela jsem pomalu oči a viděla kolem sebe rozmazanou nemocniční chodbu a létající motýly. Moment, létající motýly? Už toho bylo na mě moc. Stiskla jsem obě oči silně k sobě a chytla se obouma rukama za hlavu, možná až moc silně. Moje tmavě hnědé, rovné vlasy se mi dostaly až do pusy, jak jsem se usilovně snažila o zmizení barevných motýlů či jiných podivných a neexistujících stvoření.
***
Když jsme seděli v autě, táta po mě neustále  házel znepokojené pohledy ve zpětném zrcátku. Věděla jsem, že by mi rád něco řekl, ale neměla jsem náladu na to začít rozhovor a proto jsem jen koukala ven z okénka auta. Projížděli jsme kolem domů ve viktoriánském i moderním stylu. Dívala jsem se na spěchající lidi v oblecích a ženy v přiléhavých kostýmcích, záhledla jsem vesele se smějící přátele a skupinku pubertální dětí, zhruba v mém věku. Než jsem se na ně však stihla pořádně zaměřit, už jsme míjeli několik zamilovaných párů či pejskařů, procházejíci se parkem. Tohle je vážně zvláštní město, tpomyslela jsem si když jsme zajížděli za roh naší ulice.

Vítejte u mého naprosto spontáně napsaného příběhu. První kapitola je velmi krátká, za což se omlouvám. Chtěla jsem upravit jiný příběh aby byl lepší, ale nemohla vymyslet název. A pak jsem se koukala na Harryho Pottera a viděla Fénixe po smrti Brumbála... a ne nevím co mě to popadlo s motýly. Zkusila jsem napsat jen tak ze srandy nějakou šílenost... no a tohle z toho vzniklo. Příště už to bude dávat větší smysl😅.
No, co víc dodat. Doufám, že vás tohle nějakým způsobem zaujalo nebo tak a pro větší pochopení příběhu doporučuji přečíst si popis téhle knížky, pokud jste to tedy už neudělali. Budu moc ráda za každý vote či komentář s vaším názorem.
Katesty😘