Bloody Wolf

3.

Padala a padala a padala...

Letí okolo mě snad.... 10000...00000 věcí. Nechápu co se to se mnou děje. Asi jsem to přehnala s projímadlem... Ale teď vážně, kde se tady proboha vzal vlk?! Au, moje hlava...

*černo, poslední nádech*

Otevřela jsem oči. Všude bylo bílo, jalo bych byla někde, kam ani světlo nedosáhne, protože bílá zářila jako bílý unicorn pod žárovkou. Pak jsem ucítila dech tmy. Takový chladný, tichý ale zároveň nepřehlédnutelný dech, který se nedá popsat slovy.

*výkřik*

,,Co to bylo? Můjbože... Kde to jsem?" Zase výkřik. Takový dlouhý, neskrotný skřek, který v člověku vyvolá paniku. Teda, jestli ještě vůbec člověk jsem.. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to, síla už mi nezbyla. Hlavou mi probíhaly miliony otázek, ale na ani jednu jsem neměla sílu ani odvahu odpovědět. Byť jen pouhá otázka mě namáhala víc, než cokoliv dřív. V hlavě mi bzučelo a brnělo, šumělo a skučelo a já nevím co ještě. Jenže poté jsem ucítila něco, co mě donutilo alespoň otevřít oči. Něco nebo někdo na mě zíral. Ale kdo? Sundal si jakousi kapucu a podal mi ruku. Když viděl, že mu nevěřím, prohlásil: ,,Neboj se, pomůžu ti... Ale tady zůstat nemůžeme, není tu bezpečno." Jeho líbeznému a děsně romantickému hlasu se nedalo odolat. Chytila jsem se jeho ruky a on mě ladně přitáhl k sobě. Díval se na mě těma krásnejma kaštanovejma očima. Budu se muset naučit klidnit hormony, doteď jsem to nepotřebovala... Šli jsme lesem, když se najednou zstavil a ukázal na mě, ať jsem zticha a ať stojím. Co zas? Myslela jsem, že jsem v bezpečí, ale očividně jsem se mýlila. ,,Až řeknu, poběžíš nejrychleji jak jen můžeš. Po chvíli se zastavíš a budeš nehybně stát." Počkat, tohle už je na mě moc. Beztak nemám žádnou sílu, nemůžu pomalu ani chodit, natož abych běžela. ,,Teď!" A já se bezhlavě rozeběhla dopředu, jak nejrychleji jsem mohla. Běžela jsem a běžela. Dokonce jsem měla pocit, že to, na čem běžím, nejsou moje nohy. Byly najednou plné života a síly. ,,Stůj!" Zastavila jsem se, jako kdybych měla do něčeho narazit. Cosi okolo mě proletělo. Něco jako létající had s křídly. Jenže asi po 3 sekundách zastavilo asi metr ode mě. Rozhlíželo se a dělalo, že mě nevidí. Vzduchem se proplazil až k mému obličeji. Zasyčel, zaskřehotal a "doplazil" se zpět. Podívala jsem se za sebe. Šel ke mně ten neznámý a já na něj hned vyhrkla: ,,Co to.... Jak to..... Proč to.... Jak se to.... Ale... Ale...." Jenže on se jen zasmál a řekl: ,,Musíme si někde najít strom, který bude dost pevný a na něj si lehneme. Tohle byl jen začátek, časem si zvykneš." Časem??!! Tohle už by stačilo...

______________________________________________
Čaute všichni!
V první řadě bych chtěla poděkovat všem, co čtou můj příběh a těm co dali vote nebo okomentovali mojí splátaninu.. Strašně děkuju a doufám, že vás bude můj příběh aspoň trochu bavit...
Ahoj, vaše Bubble :3