Jsem v nějakém domě. Vypadá luxusně, ale něco je tu špatně. Cítím, že se něco stane. Něco za mnou spadlo a roztříštilo se. Rychle jsem se otočil. Nic nenapovídalo tomu kdo, nebo co vázu na zem shodil. Místo působilo pořád více úzkostlivě. Jdu opačným směrem od vázy. Chci se dostat ven. Sám od sebe jsem se rozběhl. Mám pocit, že je někdo za mnou ale nemám odvahu se otočit. Po proběhnutí několika pokoji jsem se zastavil. V domě je naprosté ticho. Stojím na místě a čekám, i když nevím na co. Najednou mě něco vlhkého a slizkého chytlo za nohu a podlomilo moji rovnováhu. Spadl jsem a jsem stahován zpátky. Kopáním nohy jsem se vytrhl ze sevření. Co nejrychleji se plazím pryč. Slyším příšerný sykot prolínaný pronikavým skřekem. Otáčím se moc pozdě, abych tomu zabránil, ale dost brzo, abych viděl, jak se na mě vrhá pulsující černé stvoření s dvěma žlutýma očima a rozevřeným chřtánem a zakusuje se mi do krku.
Trhl jsem sebou. V sekundě jsem se zvedl a rychle oddechuji. Několik vteřin mi trvá si uvědomit, že to byl jen sen. Ale až po další chvíli mi to dochází. Kde to jsem? Pomalu si uvědomuji, že nic nevidím. Snažím se nahmatat něco, čeho bych se mohl chytnout. Nahmatal jsem zeď. Pomalu se rozkoukávám. Už trochu vidím, ale nevím proč. Nic v místnosti totiž nevydává světlo. Jsem v čtvercové místnosti s délkou asi deset metrů. Do místnosti vede jen jediný vchod. Jdu pomalu k němu a při cestě si všímám něčeho na zemi. Obracím to. Lekám se a odskakuji dozadu. Je to člověk. Vysoký a urostlý muž se středně dlouhými vlasy. Barvu v té tmě nerozeznám. Něco divného má na čele, které mu překrývají vlasy. Přibližuji se k němu a odhrnuji vlasy. Má tam značku. Vypálenou značku s jedním jediným číslem. S číslem 7. „Co se to tu děje" říkám si. Najednou muž otevírá oči. Podíval se na mě a v sekundě se zvedá a vrhá se na mě. Než stihnu zareagovat, ležím na zemi, on nade mnou a drží mě za krk. „Kde to jsem?!" řve na mě. „Co jsi zač?!" Snažím se něco říct, ale muž mi drží krk a já se nejsem schopen nadechnout. Cítím, že se můžu stěží hnout. Začíná se mi mlžit před očima. Jen matně vidím, jak se k nám blíží další silueta. Vidím jak, skopává muže, který mě škrtí, a já se můžu konečně nadechnout. Rychle se zvedám. A běžím pozadu od muže, který se asi právě, stejně jako já, snaží zjistit co je ta třetí osoba zač. Najednou ale o něco zakopávám, ztrácím rovnováhu a padám. Rychle se znovu zvedám, ale tentokrát zůstávám na místě. Na zemi leží další člověk. Rozhlížím se a počítám, kolik lidí tady je. 2,4,7,10,11. Dvanáct lidí i se mnou. Najednou třetí muž promluvil: „Jsem Will. Už nějakou dobu tu čekám, až se probudíte." Když jsem se probudil, byl jsem vyděšený stejně, jako vy, a věřte mi, že ještě pořád jsem. Je nás tu dvanáct, a ať už jsme kdekoliv, každý sám se odtud nedostane, takže musíme spolupracovat. A čím lepší tady budeme mít přátelství a důvěru, tím lépe budeme ignorovat fakt, že jsme někde ve tmě zavřený s jedenácti lidmi, který neznáme. Takže, jak se vlastně jmenujete?" „Ten chlap má pravdu" Pomyslel jsem si. „Musíme držet při sobě." „Jsem Steve." Muž se sedmičkou se na nás nejdřív nedůvěřivě podíval a pak přikývl. „Jsem Ryan." „Tak dobrá" řekl Will. „Počkáme, až se probudí ostatní a dohodneme se, co bude dál." Oba jsme s Ryanem přikývli. „A ještě něco. Nevíme, jak se budou chovat ostatní, ale my tři musíme držet při sobě. Platí?" Zeptal se Will. „Jo." „Mimochodem, co máte za číslo? Mám šestku" Až teď jsem si vzpomněl. Šáhl jsem si na čelo. Pomocí hmatu jsem to poznal. Tohle číslo pro mě bude asi hrát velkou roli. 12.
(c) Jura Pátek
