12 Hmmm. Co by to tak mohlo znamenat. 12, 12. Vůbec se mi to nezamlouvá… „Steve, Steve, co se děje?“ Ze zamyšlení mě protrhl Willy. „Nic, nic.“ Odvětil jsem v domnění, že už to nebudeme rozpitvávat. „No tak, Steve, před chvílí jsme si přece řekli, že si budeme důvěřovat“ řekl Ryan. „No dobře. Přemýšlel jsem proč 12? Je nás tady přece jen…“ nestačil jsem doříct svou větu. Přerušil mě Will. „Buďte zticha! Někdo se probouzí!“ řekl rázně. Všichni jsme zmlkli a zadívali se do šera, kde se najednou začala hýbat tajemná postava. Do ticha se ozval pronikavý ženský křik. „Kde to jsem, Co se to děje!!!“ „Nechte toho!“ ozval se Willy. „Já jsem Willy, tohle je Steve a tady je Ryan. Nikdo nevíme, kde jsme, ale abychom se z téhle šlamastiky dostali, musíme držet při sobě!“ „Nechte mě! Já jsem vám nic neudělala!“ volala ta tajemná žena. „Ale no tak, my vám přece neublížíme! Musíte s námi spolupracovat. Jak se vlastně jmenujete?“ „No asi vám budu muset věřit. Jmenuji se Margot.“ řekla roztřeseným hlasem. „A co máte za číslo?“ zeptal se Ryan. „Číslo? Jaké číslo!“ vyhrkla zděšeně. „No to číslo co máte na čele.“ řekl netrpělivě Ryan. „Ježiši Kriste!“ vykřikla zděšeně, když našla svou značku na čele. „Fuj! Vypadá to jako…, jako…, jako 11.“ Dodala vyděšeně.
Když se nám konečně podařilo vysvětlit Margot situaci, začalo se nám všem chtít spát. Proti naší vůli jsme se museli odebrat ke spánku. Jakmile jsem se probudil zjistil jsem, že Willy nezahálel. Kolem něj sedělo 10 lidí a čekali na mne. Zjistil jsem, že zatímco jsem spal, probudilo se dalších 6 lidí. Tedy krom jednoho už byla celá komora vzhůru. Když jsem k nim přišel, Will přešel k výslechu. Všech se vyptal, co si pamatují. Nikdo si nepamatoval nic jiného, nebo to aspoň neřekl, kromě povolání, jména a věku.
Willy je psychiatr (už vím, jak se mu povedlo nás všechny stmelit). Je mu 59 let a má číslo 6. Ryan je bývalý bodyguard (což pocítil i můj krk). Je mu 63 a má číslo 7. Margot je letuška a je jí 32 a má číslo 11. Potom je tu Jim. Je zedník a je to znát i na jeho statné postavě. Je mu 31 a má číslo 3. Lilly je lékařská sestřička. Je jí 29 a má číslo 10. Harry je instalatér, je mu 38 a má číslo 5. Další žena se jmenuje Amanda. Je jí 46 a má číslo 1. Nancy je gymnastka. Je jí 24. Má číslo 9. Peter je architekt. Je mu 25 a má číslo 12. Michael je taxikář, je mu 58 a má číslo 4. Já jsem IT technik, je mi 32 a mám číslo 12.
Vyvstala také nová potíž. Tou potíží je jídlo. Nikdo neví, jak dlouho tu ještě strávíme, ale bez jídla se neobejdeme. Vlastně je záhada, že pořád ještě žijeme. Mám obavy z Jima. Je to statný a silný chlap a evidentně horká hlava. Prostě mi přijde tak trochu cholerik. Kdyby chtěl, tak nás všechny zabije. Pokoušel jsem se s ním mluvit. Moc to nešlo. Byl strohý a zněl pořád naštvaně. Margot a Nancy také situaci moc nepomáhají. Pořád si nemohou zvyknout na svou novou ozdobu. Lilly je mi sympatická a situaci zatím zvládají s Willim nejlépe. Asi při jejím povolání je zvyklá na spoustu hrozných věcí. Upřímně je mi hodně sympatická. Kolektiv je zatím hodně zmatený, podezřívavý a podrážděný. Zatím spolu držíme jen já, Willy, Ryan, Peter, Amanda a Lilly. Ostatní jsou každý za sebe a to se mi nelíbí. Myslím, že takhle daleko nedojdou. Snad to brzy pochopí.
(c) Tadeáš Vachek
