O bratrech a holi

Část 1. - Thor vypráví

Panuje horké letní odpoledne, po obloze se prohání bělostná oblaka a na louce zní veselý smích. Na dece tu sedí v objetí štíhlá bruneta, v očích slzy smíchu, a vysoký svalnatý muž s řídkým strništěm a dlouhými blond vlasy.

"... to se nesmíš babičce divit, ona ještě nikdy žádného boha hromu neviděla," směje se Jane Fosterová:

"Ale myslím, že si tě oblíbila. Moc jí potěšilo, že jsi snědl všechno, co ti předložila."

Thor Odinson si při vzpomínce na dnešní výborný pokrm zasněně olízne rty:

"Lady Henriette Fosterová je skvělá žena."

Pak přiblíží svůj obličej těsně k dívčinu a svůdně dodá:

"Ale jediná dáma mého srdce jsi ty."

Jane se usměje a stáhne hromovládce na deku, načež ulehne po jeho boku.

Ruku v ruce pozorují mraky.

"Jsem ráda, že se ti to tu líbí," vydechne spokojeně hnědovláska.

"Vskutku je to tu nádherné. Zatím jsem se na Mittgardu zdržoval hlavně ve městech a netušil jsem, jaký je ten venkov... líbezný."

Spokojený pár se k sobě přitulí a tiše leží dál.

Po chvíli mlčení si bůh hromu povzdechne:

"Tady by se líbilo Lokimu."

Jane viditelně ztuhne a pak se nasupeně posadí, krásný obličej zkřivený vztekem.

"Už musíme jít, lásko?"

"Ne. Seď...Ten chlap tě nenávidí...," dívka se viditelně snaží ovládat: "... a ty mu i po tom všem, co ti provedl přeješ jen dobré... Proč?"

Thor se zvedne do sedu a se sklopeným pohledem vysvětluje:

"Loki totiž... on mě nenávidí vcelku po právu. Já totiž, ať přímo či nepřímo, mohu za veškeré jeho problémy. Jako třeba... Zdalipak, jsem ti, má milá, již vyprávěl o naší příhodě s magickou holí?... To byl na mě bratr velmi rozzlobený."

Jeho přítelkyně zmateně zavrtí hlavou: "Ne, nikdy. Co se stalo?"

Odinson se smutně usměje:

"Stal jsem se tehdy nechtěným účastníkem Lokiho dobrodružství. Byli jsme velmi mladí, když se to událo, On byl tichý a chytrý a já silný, horlivý a hlavně jsem měl vždycky, narozdíl od ubohého Lokiho, ohromné štěstí. Bylo to báječné, akorát jsem potom nechtěně slízl všechnu slávu a bratr byl potrestán. Nevěděl jsem, že mu to tolik vadilo. Kdybych to byl býval věděl, dal bych mu klidně všechnu svojí slávu, jen aby mě měl rád. Takhle ale žil pořád v mém stínu a dusil v sobě vztek."

Jane si na dece nedočkavě poposedne a zadívá se na svého miláčka prosebnýma očima.

"Vyprávěj mi, co se vám tehdy přihodilo."

Blonďák se rozpačitě prohrábne ve vlasech. Těm očím se nedá říci ne.

"Dobrá tedy. Jak jsem prve říkal, bylo nám s Lokim asi 3700 let, což je u vás lidí 12. rok života.

Loki mi byl skvělým společníkem na lovech a různých výpravách společně s mými přáteli Syf, Fandralem a Hogunem, kteří byli podobně staří.

To, že Loki tyto výpravy ze srdce nenáviděl, jsem se dozvěděl až mnohem později.

Pravda je, že mnohem radši dlel ve velkolepých asgardských knihovnách nad různými svazky o magii. Tuto jeho zálibu jsem nikdy příliš nechápal.

Tak se stalo, že jednoho dne odmítl jet na naši výpravu a zůstal na Asgardu. Objevili jsme spoustu zajímavých míst a těšil jsem se, až je bratříčkovi ukážu, jenže když jsme se vrátili, byl pryč.

Hledal jsem jej v po celém paláci a pak i mimo něj, ale nebyl k nalezení. Dokonce ani Heimdall jej svýma vševidoucíma očima nedokázal zahlédnout. Velice jsem se o něj bál, smutnil jsem a každý den jsem se toulal po okolí, a volal ho.

A pak se, po několika dnech, zčistajasna znovu objevil. Našel jsem Lokiho v knihovně, kde byl opět ponořen do nějakého svazku a vůbec mě nevnímal.

Má radost byla nezměrná a ihned jsem bratra běžel obejmout. Všiml jsem si, že má vedle sebe opřený jakýsi podivný klacek posetý runami a pohledem neustále těká mezi ním a textem a pořád jako v horečce mumlá: "Jak jenom funguje... Musí... Musí to nějak jít...!"

Chtěl jsem si ten kus dřeva blíže prohlédnout, ale jakmile jsem se jej dotkl, Loki mě okřikl, ať si jdu laskavě po svých, že to není nic pro mě. A tak jsem šel."

"Počkat! To byla určitě ta magická hůl, že ano? Kde ji Loki vzal?"

"Nepředbíhej, má milá. Každopádně jsem běžel říct rodičům tu radostnou novinu, že se náš milovaný černovlásek vrátil a nechal jej si v klidu číst."

"Ale... tys mu jednoduše věřil a nechal to jen tak? To jsi tu hůl ani neprozkoumal?"

"Ano, přesně tak. Víš Jane, ona mě kouzla nikdy zvláště nezajímala. Měl jsem rád zbraně a nějaký ubohý klacek se zbrani o jaké jsem snil opravdu nepodobal."

"Byla to magická hůl, že ano?"

"No... nakonec ano, byla."

"A jaká uměla kouzla? Povídej!"

"Už je pozdě, drahá. Stmívá se. Dopovím ti to později."

"Slibuješ?"

"Máš mé slovo asgardského prince."

A tak berou deku a odcházejí zpět k ranči babičky Fosterové.

Thor se už těší na bohatou večeři a Jane má hlavu plnou myšlenek a je jí jasné, že neusne, dokud tu příhodu neuslyší celou.

"Thore?"

"Ano?"

"Vážně... k čemu byla ta hůl?"

"Později Jane, později. S prázdným břichem se špatně vypráví."