Černé oči svádí, chtějí hřešit,
je to tady, už nemají co řešit.
Kráska a zvíře, lovec a zdánlivá oběť,
není tu prostor na její zpověď.
Není Agnes a ani snad princezna,
černé vlasy, rudé rty.
Její krása je bezmezná.
Nečeká na ni Krysař a už vůbec né princ,
nepomůže ji ani křik z plných plic.
Odmítá pomoc, tak zůstala sama,
svět je krutý a ona to poznala.
Zůstala v lese, není z něj úniku,
v patách lovce, který vyvolává paniku.
Žene se planými růžemi, jedna ji uvízla ve vlasech,
čím dál krásnější, i v těchto krutých časech.
Děsí se stínu, je čím dál blíž,
strachem tiskne v rukách malý kříž.
S roztrhaným červeným pláštěm pohrává si vítr,
volá o pomoc, kterou ji každý poskytnout odmítl.
Slyší dusot párů noh, už ho má v patách,
před sebou les, který ji do pasti láká.
Ticho, kterému předchází strach,
oba se ztrácí v těhle hrách.
Hrála sis s ním, teď on si hraje s tebou,
s pocity, které se na povrch derou.
Probudila jsi v člověku bestii,
tohle už není ani otázka cti.
Jsi krásná dáma, jsi závist,
tak utíkej, hned odtud zmiz!
Jsi pýcha, co v žilách se rozlévá,
jsi strach, který tepe nám v cévách.
Dostanou se k srdci a pak...
Ze samé nevinnosti,
probudíš v člověku bestii.
YOU ARE READING
Deník Mystifikátora
PoetryCo je na papíře je jen odrazem naši duše. Ze začátku nepopsaná kniha, která se časem zaplní. Některé její části jsou špatné, jiné zase dobré. Některé části vymyslí jen sám život se svým zvláštním smyslem pro humor.