Deník Mystifikátora

Stínohra

  Černé oči svádí, chtějí hřešit, 

je to tady, už nemají co řešit. 

Kráska a zvíře, lovec a zdánlivá oběť, 

není tu prostor na její zpověď. 

Není Agnes a ani snad princezna, 

černé vlasy, rudé rty. 

Její krása je bezmezná. 

Nečeká na ni Krysař a už vůbec né princ, 

nepomůže ji ani křik z plných plic.

Odmítá pomoc, tak zůstala sama, 

svět je krutý a ona to poznala. 

Zůstala v lese, není z něj úniku, 

v patách lovce, který vyvolává paniku. 

Žene se planými růžemi, jedna ji uvízla ve vlasech, 

čím dál krásnější, i v těchto krutých časech. 

Děsí se stínu, je čím dál blíž, 

strachem tiskne v rukách malý kříž. 

S roztrhaným červeným pláštěm pohrává si vítr, 

volá o pomoc, kterou ji každý poskytnout odmítl. 

Slyší dusot párů noh, už ho má v patách, 

před sebou les, který ji do pasti láká. 

Ticho, kterému předchází strach, 

oba se ztrácí v těhle hrách. 

Hrála sis s ním, teď on si hraje s tebou, 

s pocity, které se na povrch derou. 

Probudila jsi v člověku bestii, 

tohle už není ani otázka cti. 

Jsi krásná dáma, jsi závist, 

tak utíkej, hned odtud zmiz! 

Jsi pýcha, co v žilách se rozlévá,

 jsi strach, který tepe nám v cévách. 

Dostanou se k srdci a pak... 

Ze samé nevinnosti, 

probudíš v člověku bestii.