Diary Of My Feelings

PROLOG.

Zvuk mých podpatků se rozléhá po dlouhé chodbě hotelu, kterou zrovna procházím. Jdu pozdě, takže se snažím jít co nejrychleji což zvuk podpatků intenzivně zvyšuje. Zastavím před dveřmi vedle kterých je velká cedule s nápisem " Psycholog Mudr. Jerry Poyter" nadechnu se a prudce vydechnu. Ano tuto místnost v místním hotelu navštěvuji už nějakou dobu, ale stále vždy když mám projít dveřmi tak se musím velmi přemáhat, protože vím o čem se tam budeme bavit. Bavíme se o tom co mi v životě nejvíce ublížilo. Zvláštní je, že i když se vždy o tom tak bavit nechci vždy mi to částečně na nějakou dobu pomůže. Nádech. Výdech. A odhodlaně klepu na dveře. " Dále!" ozve se za dveřmi. Vejdu dovnitř. A automaticky směřuji k věšáku na kabáty, od kterého již už můžu vidět pana Poytera u svého pracovního stolu. Zvedne hlavu od papírů a když mě uvidí zvedá se s úsměvem na tváří a kráčí ke mně. " Zase pozdě Bethanie." oznámí mi spíš už s důrazem na vtip než na pokárání. A pomůže mi sundat můj kabát. Bydlím v New Yorku, zrovna je prosinec, takže venku je opravdu velká zima, dokonce tady máme i sníh. A i když jsem z mého domu tady jela autem, i přes 2 minutovou cestu z parkoviště do hotelu jsem byla posypaná sněhem. " Snažím se na tom zapracovat pane Poytere." usměji se na něho a automaticky si sedám na sedačku, na které vlastně sedám vždy, když navštívím tuto místnost. " V pořádku, už jsem si nějak na to zvykl." Zasměje se a kouká přes jeho velké okno, které je naproti mé sedačce jak sníh pomalu přikrývá celé naše město. Kdybych vám měla něco říct o mém psychologovi, tak je to postarší pán okolo 50 let. Je velmi sympatický, vyrovnaný, milý a také chápavý. No možná proto je také psycholog. Má trošku pivní břicho a hlavu mu zdobí bílé vlasy, které dnes zdobí i vousy na tváři. 

"Bethanie....od naši poslední schůzky jsem o vás dost přemýšlel." oznámí mi s úsměvem na tváři ( jako vždy) a přijde ke mně, kde si sedá do už na pohled velmi pohodlného křesla. " A naco jste přišel?" zavtipkuju. Náš vztah není moc jako mezi doktorem a pacientem. Jsme spíš jako kamarádi a nebo bych to s naším věkem mohla porovnat i k vnučce, která si prostě 2x za týden přijde k dědečkovi popovídat co ji trápí a on ji vždy dá dobrou radu nad kterou se vždy zamýšlím. A taky si ze sebe děláme srandu a vtipkujem. Není to o tom, že příjdu sednu si do křesla a doktor se mě snaží nějakýma šamanskýma schopnostma zbavit mé zlé aury. " A tak mě napadlo, co kdyby jste zkusila své pocity psát? Vždy když by vás napadla nějaká myšlenka a nebo vás zabolela nějaká vzpomínka...mohla by jste to napsat a pak by jsme to na schůzích probíraly. Plus také by se vám mělo ulevit vždy když něco napíšete a né jen 2x to týdne, když mě navštívíte." Zamyslím se nad tím co mi pan Poyter řekl. "Takže mi navrhujete abych si psala deník?" zeptám se na velmi idiotskou otázku, protože to dal jasně na jevo jak to myslí. " ANo přesně tak." Zaplete si své prsty mezi sebou a kouká na mě s čekáním na mou odpověď. " a když mi to nebude pomáhat?" na toto se ptám, vždy když pan Poyter příjde s nějakou " diágnozou" mimochodem ani jedna nevyšla. Vždy působila tak na poprvé podruhé a pak už vůbec.       " tak se budeme snažit dále, přece musí být něco kromě sezení aby jste si ulevila. Protože na schůze nemůžete chodit každý den a já tady taky přece nebudu věčně. Můžu odejít do důchodu a nebo nějak onemocnět. Plus také je mezi námi 30 letý rozdíl a věřte mi, já nebudu ten, který toho druhého přežije." Povzbudivě se na mě usměje. Tento pán má pravdu. Pomáhá mi pouze on. Dokonce jsem jediný pacient, který mu může i volat aby si o tom všem povídali přes telefony. A zase myslím, že v tom hraje ten náš vztah " dědečka a vnučky".  Psát si deník. Příjde mi absurdní. To si mám koupit jakože růžový deník s propiskou, která je zakončená růžovými peříčky a každý den psát " Milý deníčku....". " Psaní deníku pomáhá víc jak 60% pacientů" dodá pan Potyer, když si všimne mému hlubokému zamyšlení nad návrhem, který mi podal. " Dobrá. Zkusím to." rozhodnu se nakonec. A je to hlavně z důvodu, že když o tom přemýšlím, tak mě to psaní může aspoň zabavit, kdyby to už nepomáhalo psychicky (aby se mi ulevilo) , tak aspoň mě to nějak na chvíli zabaví.  

Konec sezení si zase povídáme. Tentokrát o nočních můrách, které se mi zdály. Nakonec po hodině a půl odcházím domů. Cestou se stavím do papírnictví, kde si koupím sešit A3, který má hnědý kožený obal a je dost hrubý. 

Auto zaparkuji do garáže. Nesnáším sníh, jelikož mám velké auto tak se mi s ním velmi špatně parkuje. Když je krásně nechávám ho na příjezdové cestě. Mám větší rodinný dům, ve kterém bydlím sama. Překvapivě. Vyjdu z auta, které nezamykám, když ho mám v garáži a zamykám dveře od garáže. Přes garáž vcházím do mé haly. Sezuju si tam boty a pověsím kabát. Dveře nechám zamknuté, když jsem jimi neprocházela a hned jdu směrem do kuchyně. Z lednice si vytáhnu Jablkový džus a sklenici. S tím vším si jdu sednout do mého obyvacího pokoje, který je propojen s kuchyní jen takovou hranici mezi tím dělá schod. Sednu si na gauč naliji si džus, přikryji se dekou a zapnu si televizi. Po pár minutách, když jsem zjistila že v televizi nic nehraje. Jako vždy. Jsem Přemýšlela, jestli mám zkusit ten deník. Nějakou dobu jsem skenovala mou kabelku a nakonec jsem se postavila, vytáhla z kabelky deník, vypnula jsem televizi, vzala si sklenici s džusem a odkráčela si to po schodech do druhého patra, kde mám ložnici. Vešla jsem do dvojdveří, které bylo hned naprotí schodů a zavřela za sebou. Džus jsem si položila na můj noční stolek vedle mé velké postele a deník jsem hodila na ní. Rychle jsem si odcupitala do vedlejší místnosti což byla má pracovna pro pero. Sedla jsem si na postel otevřela deník a začala jsem psát....

ahoj :3 tak toto je můj druhý příběh, který bych chtěla psát. Tento jsem a mám více promyšlený než I.T.C.O.F.A.T.F., ale i tak jsem se rozhodla I.T.C.O.F.A.T.F psát dříve, abych se  rozepsala a taky se seznámila jak to na  wattpadu chodí, když píšeš příběh. :) Každopádně jsem tento příběh chtěla zveřejňovat až po vetším rozepsání I.T.C.O.F.A.T.F, ale jsem z tohoto tak nadšená, že to chci psát už teď, protože mě oba dva nápady na příběhy baví a líbí se mi. :) snad se vám prolog líbil a budete dále číst :3 každý koment a hvězdička potěší :3  S pozdravem do pěkného dne...Trisha :3