Nikdy nepřestaň snít!

kapitola 1.

,,Nemluv na mě! Nechci s tebou mluvit! Tak už konečně vypadni!" Řvala jsem ty slova se slzami v očích a doufala, že se konečně otočí a odejde, ale udělal přesný opak, vykročil si rázným krokem ke mně. Chtěla jsem se otočit a utéct, ale neměla jsem odvahu. Najednou jsem stála, jako přibitá na místě a nemohla jsem se hnout. ,,Proč na něj nezapomeneš? Jen ti ubližuje! Nikdo to nechápe! Tak už ho konečně vyžeň, nadobro." slyšela jsem hlas v hlavě, který mi radil přesný opak toho co chtělo srdce a tak jsem zůstala stát.
     ,,Neutíkej furt!" Zazněla jeho slova a vzduch je donesl do mých uší a vytrhl mě z mých vlastních myšlenek. 

,,Já, že utíkám? A děláš si srandu? Todle říkáš ty mě!?" Odpověděla jsem naštvaně. To mi říká zrovna on, on který utíká v jednom kuse. ,,Nechci s tebou mluvit, pochop to! A konečně mě nech odejít!"
,, To neudělám, mám tě rád a vím, že ty mě taky." Byla to pouhá slova, ale mě to přišlo jako milióny malých střepů, které se mi pomaličku zařezávali do kůže.   
Zastavilo se mi srdce ,,Víš co máš udělat!" slyšela jsem zas ten protivný hlas v mé hlavě, který byl vždy proti mému srdci. Ale i tak měl svojí váhu. Po chvilce jsem konečně zvedla hlavu a podívala jsem se do jeho nádherných očí, najednou můj hlas v hlavě utichl a já slyšela jen své srdce, své srdce, které  při každém pohledu na něj začalo tak být, že to bylo pomalu k nevydržení, ale tendle úžasný pocit,(bohužel) vystřídal i ten druhý. Bolelo to. Cítila jsem jak mé srdce trpí , jak chce utéct a v životě se s ním už nevidět, nechtělo dál trpět a tak se mé oči opět zalili slzami a já jen dokázala sklopit hlavu a mlčet.

        ,,Neplakej, prosím." Jeho hlas se změnil, nebyl najednou takový rázný, ale plný bolesti a obav. Nevydržela jsem to a začala jsem plakat, chtěla jsem se mu schoulet v náručí, ale nešlo to, nebyl můj, patřil k jiné dívce a tak jsem jen zvedla hlavu a konečně jsem ze sebe vydala pár slov.

,,Proč?! Proč to všechno, nech mě odejít, bude to lepší," šeptla jsem opatrně, že musel napnout uši aby mě slyšel.

,,NE! Nikdy."Vzal můj obličej do jeho teplých rukou a donutil mě, aby jsem zvedla hlavu. ,,Nedokážu to,  potřebuji tě a je mi jedno jestli to někomu vadí." Jeho poslední část věty mě probrala, cukla jsem sebou a rozhlédla se jestli se někdo nedívá. ,, Přestaň, Megan nemůže vědět, že tu jsem!" Odpověděl bez jediné změny v jeho hlase.

,,Jak si tím můžeš být tak jistý?!" Neustále jsem se ošívala a koukala jestli někde neuvidím Megan jak zrovna přemýšlí, který styl smrti by byl pro mě nejlepší. 

,,Myslí jsi, že jsem na tréninku, klid." Odpověděl, ale sám byl nervózní. Uklidnila jsem se, naposled jsem se rozhlédla a všechno bylo.... ÚPLNĚ TOTÁLNĚ V HÁJI! Meganina nejlepší kamarádka Sára stála a koukala přímo na nás.