Další den ráno. Jsem zase nespala celou noc tak jsem vstala s postele a jdu se udělat hygienu, obléct se a učesu se. A jdu zase za bratrem Filipem. Ale pořád se neprobudil. Ach jo. Sednu se k němu a začnu brečet. A slza mi teče po tváři. Ale mezitím příjde mamka a dá mi její ruku mi na rameno. A řekne. Nemůžu se na to koukat. Ale musíme počkat než se probudí. Řekla mamka. Mami já už to nevydržím. Jsem řekla. Já vím dcerko. A zase začnu brečet a zase mi tečou slzy po tváři a spadne Filipovi na tvář a probudí se. A jak se to všimnu tak Filipa obejmu. A řeknu. Bratře. A mamka se všimne že je Filip už vzhůru. A řekne mamka. Synů a taky mamka Filipa obejme. Ale on řekne. Sestro, maminko moje. Au bolí mě to. Ruka mi bolí to zranění. Už máš zase bolesti? Ano sestro a je k nevydržení. Počkej bratře dojdu pro lékaře. Jsem řekla vyděšeně. Sestro bud tu se mnou. I ty mami. Řekl Filip. Dobře budu tady. A jak ti je? Už líp akorát mi ta ruka bolí. Neboj bratře ty se uzdravíš. Myslíš sestřičko. Já to vím bratře. Synů já jsem se o tebe tak bála. A jsem ráda že tě bůh nevzal k nebesům. Sestro, mami co bude se mnou. Budu zase do vězení? Ne bratře. Já s mamkou tě nepustíme. Jste oba bratři a nás nikdo už nerozdělí. A bratr Ludvík už vůbec ne. Dobře....
Ludvík
Ludvík přemýšlí co udělat s jeho dvojčetem a sestrou. A dostal nápad. A říká jsi ten nápad v duchu.
Ludvík: Musím sním něco udělat. Ale sestra ho brání. Tak je oba pošlu do Bastilly a už navždy a dám jim na tvář oběma železnou masku. To sestru potrestá že mě zradila. A můj bratr musí zmizet jak by smet. A na svůj nápad se usmál.
