Ztracený Psí Přítel

Nano??

Z FENKY POLLY JE TEĎ NANA :) Další den jsem se probudila do krásného slunečního rána. Vykoukla jsem z okna, ze kterého jsem měla výhled nejen na zahradu s boudou, ale i na krásné kopce, třešňový sad, a zářivé nebe. Šla jsem do kuchyně, abych si připravila snídani. Dala jsem si borůvkový jogurt (můj oblíbený) a šla na zahradu za Nanou.

"Nano! Ke mě!" rozhlížela jsem se po celé zahradě, ale nikde jsem ji neviděla.

"Nano? Nano, notak, kde jsi??" začínala jsem mít strach. Nebyla tam. Rázným krokem jsem se vydala k boudě. Stála jsem před boudou, a chystala se do ní nakouknout, když v tom na mě najednou něco vyskočilo.

"Nano! Já se tak bála!" to už jsem ležela v trávě na zádech a na mě stála Nana a olizovala mi obličej.

"Hanno, pojď dovnitř!" Volala na mě matka.

"Hned jsem tam mami," zvolala jsem zpátky.

"Zůstaň tady Nano, a tohle už mi nikdy nedělej." vstala jsem ze země a oprášila si oblečení. Nana jenom naklonila hlavičku na stranu a pak se šla dál věnovat svému tenisáku.

"Co potřebuješ mami?"

"Musím ti něco říct. .."

"Je to Dobrá nebo špatná zpráva?" Měla jsem trochu strach.

Ale než matka stačila něco říct, slyšela jsem ze zahrady nelidské bolestné zvuky.

"Nano!" Co nejrychleji jsem vyběhla na zahradu.

"Hanno, Já. .." Nezastavila jsem se. Byl tam nějaký chlap a držel Nanu rukavicemi za krkem za kůži.

"Okamžitě ji pusťte!" Přiběhla jsem k ní a objala ji kolem krku.

Matka mezitím přišla za námi na zahradu.

"Hanno, vím co pro tebe Nana znamená, ale máme teď problém s penězi. .. od té doby, co tvůj otec zemřel, jsme na tom čím dál hůř. Musíme dát Nanu na nějakou dobu do útulku, než se znovu postavíme na nohy. Slibuju, že si ji pak vezmeme zpátky. Ale jiná možnost tady není."

Zadržovala jsem slzy. Nemůžou mi ji vzít. .. nemůžou!

Pořád jsem držela Nanu v objetí. Nechtěla jsem ji pustit. Nešlo to. Prostě ne...

**********

Stála jsem před naším domem a nemohla přestat brečet, mezitím co ten hnusnej chlap naložil Nanu do auta a chystal se ji odvést. Matka mě utěšovala v objetí. To mi ale ani trochu nepomáhalo.

Pak už jsem jenom viděla odjíždět auto, ve kterém byla Nana. Byla to moje duše, o kterou jsem teď přišla. ..

Budeš mi chybět Nano. Dostanu tě zpátky domů, neboj se. Mám tě ráda...

TAK! KONECNĚ DALŠÍ KAPITOLKA! ZASE SE DO TOHO PO DLOUHÉ DOBĚ DOSTÁVÁM ;) DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ SE MNOU ZŮSTÁVAJÍ I PO TAAAAAAK DLOUHÉ DOBĚ :))

XOX