Život Není Hra

Kapitola 1. - Nový začátek

Právě ve chvíli, když jsem vstoupila do nové školy, jsem si řekla, že je to nová etapa mého života. Jelikož byla nově postavená, myslela jsem, že bude báječná. Sice jsem věděla, že je tam jen jedna třída a tu učí ředitel, ale i tak jsem byla nadšená.
Jakmile jsme s ostatními žáky vešli do třídy, stál tam náš nový učitel. Každý si našel nějaké místo k sezení, a protože byly lavice po jednom, nikdo se s nikým nehádal.
„Dobrý den," začal učitel, „vítám vás tu. Jmenuji se Shádim Pommula." I tak bylo vidět, že není anglické národnosti. „Doufám, že se všichni ve všem pochopíme. Jak jste si určitě všimli, na chodbě jsou skříňky, které budete mít sami pro sebe. Teď se můžete poznat a na druhou hodinu sem opět přijdu."
Ředitel vypadal jako milý, usměvavý člověk, který má rád děti. Jedna dívka seděla v lavici, nikdo kolem ní nebyl a něco si psala. Zvědavost mi nedala, a tak jsem za ní šla.
„Ahoj," řekla jsem, „já jsem Isabella Whotsonová. "
„Ahoj, já jsem Alisia Mattleyová."
„Budeme kamarádky?" sice vím, že to byla divná otázka, ale chtěla jsem to vědět.
Alisia přikývla.
„Klidně mi můžeš říkat Bella, jestli chceš."
„A ty mi zase můžeš říkat Lisa."
„Co to děláš?" zeptala jsem se.
„Já... Já píšu knížku," odpověděla mi a já se na ní dívala s velkým údivem.
„A kolik už máš stran?"
„Teprve začínám."
Ani jsem nepomyslela, že už se bavíme docela dlouho. Ve chvíli přišel učitel a všichni se usadili.
„Ještě jsem vám okopíroval pravidla, které v této škole platí," když to říkal, rozdával při tom papíry.
Když jsem je rychle prolétla očima, trochu jsem se zděsila. Sice jsem milovala školu, ale teď jsem k ní začala mít odpor. To, že tam byly zakázané sluchátka a mobily jsem chápala, ale že zakázal hudební a výtvarnou výchovu, to jsem opravdu nepochopila. Ani jedno mi sice nešlo, ale i tak to byly oddechové hodiny.
„Tak tedy doufám, že je budete dodržovat. Teď se každý představte, řekněte kolik je vám roků a něco o sobě, co rádi děláte a tak."
Každý to tedy řekl. Já jsem s tím měla problém, ale i tak jsem něco vytvořila.
Poté nám řekl, že už skončíme. Také nám nezapomněl připomenout, že tato škola nezačíná v osm hodin, jako ostatní, ale již v sedm hodin.
Všichni tedy odešli a já se loudala domů. Jakmile jsem tam přišla, máma začala vyzvídat. Něco jsem jí tedy řekla a šla si do mého pokoje číst. Dokonce jsem si četla nekonečně dlouho, takže jsem přečetla celou knihu a zjistila jsem, že je docela pozdě.
Unaveně jsem se převlékla a šla jsem spát.

Ráno jsem se probudila docela brzy, ale také jsem vlastně musela. Šla jsem se osprchovat a máma mi mezitím připravila snídani.
Jakmile jsem dojedla, vzala jsem si batoh a vyrazila.
Jako první hodinu jsme měli matematiku. Párkrát nás sice učitel okřikl, ale jinak jsme se jen učili.
O přestávce jsem opět šla za Alisií: „ Ahoj, tak co knížka?”
„Ahoj, no... Mám jen půl strany...” odpověděla mi a přitom se ustaraně tvářila.
„Co je?” zeptala jsem se.
„Ale nic.”
„Já to na tobě vidím!”
„Můj táta... Víš, já žiju jen s ním... Tak on mi zakázal hrát na jakýkoliv hudební nástroj. Prý, když jsem na této škole, musím budovat kariéru. Podle něho se teď musím soustředit na studium a ne na nějaké kroužky. On chce, aby jeho malá holčička byla jednou doktorka. Já ho nechápu, mě totiž biologie moc nebaví a chemie a matematika už vůbec ne,” a já si v té chvíli říkala, co ten její táta je asi za člověka.

„A co se stalo s tvou mámou?” zeptala jsem se, ale nevěděla jsem, jestli to nebyla špatná otázka.
„Hmm... ona... ona umřela.”
„Tak to je mi moc líto,” litovala jsem otázky.
„Moc mi chybí, ale vím, že se čas nedá vrátit a chci myslet na přítomnost, a ne na minulost,” viděla jsem, že chce být silná, ale i tak jí ukápla slza.

„Moc tě obdivuji, že jsi tak silná, já bych to nedokázala.”
„Já jsem si to také nejdříve říkala, ale naučila jsem se s tím žít.”
Jakmile to dořekla, všichni uslyšeli ten nenáviděný zvuk zvonku. Hned jak dozvonil, do třídy vstoupil náš učitel, se kterým jsme zrovna měli historii literatury.
„Tak, dnes si probereme milostné romány. Zná někdo nějaký?” začal.
„Já ano,” vykřikl někdo, „já znám román Star Wars.”
Všichni se tedy začali smát.
„Ale ano, velmi dobře. Vy ostatní se už přestaňte smát. Star Wars je román vyprávějící o chlapci Heordovi, který vyrůstal sám s mladším bratrem, a když byl dospělý, tak se zamiloval do překrásné dívky Anjy. Pointa tohoto příběhu je taková, že i když lidé žijí v jiných poměrech, protože chlapec byl chudý, ale dívka z královského rodu, neznamená to, že se dva rozdílní lidé nemohou milovat. A konec je takový, že,” na chvíli se odmlčel, „že si to doma za úkol do příštího týdne přečtete a uděláte z knihy obsah. Samozřejmě na příští týden.”
No tak to mám teda co dělat. Jak jsem si odpoledne přečetla, knížka má totiž 400 stran. Dokonce jsem ji našla i doma a zjistila jsem, že název Star Wars opravdu není jen seriál v televizi, ale i starověká kniha z roku 1568. To bych ani ve snu netušila, že někdo z tak dávných věků může napsat něco, co má tolik stran. Abych to stihla, ihned jsem ji začala číst a docela mě i zaujala. Zaujala mě natolik, že jsem si četla do sedmi hodin večer a dokončila jsem neuvěřitelnou stranu 275. Poté jsem si jako každý večer dala sprchu a šla si lehnout. Nakonec jsem usnula tak náhle, že jsem ani neměla večeři.
Další týden byl jako ty ostatní: ráno jsem vstala, nasnídala jsem se, šla jsem do školy, přišla jsem domů a spala, a tak to bylo každý den. Ve škole jsem dostala nějaké jedničky, nějaké dvojky a přistála i jedna trojku. Říkala jsem si, že na jeden týden bylo docela hodně známek.
Jednou jsem přišla domů a řekla si, že zkusím něco nakreslit. I když jsem tomu moc šanci nedávala, vzala jsem si tužku, gumu, papír a na tabletu si našla YouTube. Je toho tam tolik, ale co si vybrat. Nakonec jsem se zadívala na Bellu z Krásky a zvíře. Když něco podobného nakreslím, tak nevím, ale to se určitě nestane. Po dvouhodinové práci jsem něco zajímavého vytvořila a jsem zvědavá, co na to řekne Lisa...

***Jen jsem chtěla říci, že toto není úplně celá první kapitola, ale budu ji každý den dopisovat... Samozřejmě sem napíšu, až bude dopsaná...***

***Vždy, když něco v nějaké kapitole dopíšu, tak udělám mezi tím mezeru...***

***Konečně jsem popsala první kapitolu (možná si řeknete, proč jsem skončila zrovna tady, ale další kapitoly to vysvětlí)... 1136 slov... Sama tomu nevěřím...***

***Budu samozřejmě ráda za votes a komentáře, co na to říkáte...***