No jak bych začala?
Asi úplně od začátku! Tenhle příběh je pro mne dost citlivý když jsem ho někomu vyprávěla chvěly se mi rty a cítila jsem úzkost. Jako bych měla psát písemku která mi změní život.. Ten den bylo babiččino výročí kdy od nás odešla do nebe kvůli rakovině v pouhých 52 letech. Takže přesně 2.5.2005 . Na babičku už si ani nepamatuji, taky jak bych mohla když mi byl nějaký rok a půl. Každopádně jsme ten den šli s rodinou na hřbitov. Vzali jsme s sebou i pra babičku Irenu aby se šla podívat za svou zesnulou dcerou.
Hřbitovy, Hospici ,Blázince na mě působí zvláštní energií.. Vždy se cítím napnutá jako provázek a mám oči na šťopkách jestli se někde něco nemihne. Proto dnešek nebyl vyjímkou. Asi přesně nebudu popisovat jak náš "výlet" na hřbitov vypadal jako u 90% lidí stejně.. Zapálily jsme babičce svíčky a vyměnily ty ohořelé. Mamka mě poslala ať je zajdu vyhodit do kontejneru na zvadlé kytky poblíž hřbitovu a natočit u pípy vodu do vázy, která vydávala skřípavý až písklavý nepříjemný zvuk....
