V ten moment, když jsem se vrátila s vázou do poloviny naplněné vody, viděla jsem mamku jak si utírá kárečkovaným látkovým kapesníčkem vlhké tváře od slz. Měla oči upřené do pomníku kde je ve vytríně babiččina černobílá fotografie. Nemusela jsem říkat,, mami neplač nebo dokonce to bude dobré." Věděla jsem přesně že mamka mluví s babičkou. Měla tak prázdný pohled. Stratila nejbližšího člověka. Mámu.
Celou cestu domů nikdo nepromuvil. Asi proto že se každý bál, že by to nebylo vhodné. Nebo prostě každý přemýšlel jaké by to bylo kdyby babička byla mezi námi..
Když jsme přišli domů sundala jsem si teplou péřovou bundu a převlíkla se do pohodlné teplé mikiny a šedých tepláků. Mamka zatím postavila vodu na čaj.
Všem zalila pytlíky s mátovým čajem a šli jsme si do obýváku sednout a rozmrznout z venku.
V obýváku máme dlouhou dřevěnou obývákovou stěnu s úložným místem, sbírka cédéček z 90 let, videorekordér, DVD přehrávač a Hi-Fi věž (zbytek byl vyplněn knížkama).
Ale úplně vlevo byla vytrína s čtyřma poličkama.
Na té poličce byla fotka babičky vedle které........
