You're pervert

Chapter 51

Zayn

„Zaynie... Jsme spolu krátce..." V duchu si přepočítám, že to bude za pár dnů osm měsíců. „Já vím. Jen jsem chtěl, abys věděla, že bych to tak chtěl." Nechci se dívat, do slzami naplněných očí. Překryji svoje oči dlaní a to hrobové ticho mě deptá.

Začne mě líbat a oddělává mi dlaň. „Neplač." Zašeptá mi do úst a paradoxně mi na tvář dopadnou její slzičky. Znovu ležela na mě a s nejistotou se mi choulila v náručí.

„Chci tě. Chci být tvoje. Ale bojím se..." „Čeho?" „Že to dopadne jako s Perrie..." „To se nikdy nestane!" „Řekni mi ještě něco a pravdu." „Hm?" „Proč teď? Dnes... Kvůli Joshovi?" „Ne... Kvůli nám. Chci to říct delší dobu, ale bál jsem se. Že mi na rovinu řekneš, že nechceš... Nosím ho u sebe už dlouho, pořád..." Natáhnu se po bundě, která leží na zemi. Chvíli se hrabu v kapsách a pak vytáhnu malou krabičku. Sjedu na kolena a ona se rozpláče.

„Nevím, co teď říct, ani jak to říct. Ale... Miluju tě, jsi moje všechno a potřebuju tě. Jsi můj život, moje droga. Každý den bez tebe je hrozný, šíleně mi chybíš a když se pak vidíme, a ty mě odmítáš pustit... Miluju ty momenty. Já vím, že to co jsem udělal před chvílí... Neměl jsem to udělat, a pochopím, když mi i kvůli tomu „Ne" řekneš."

Několikrát, se trhaně nadechne. Pak hledá kapesníky a nakonec mě nutí, abych se postavil. Stoupá si na špičky, krabička v mé ruce ji nezajímá a jediné co chce, jsou polibky, mezi kterými se znovu rozpláče.
„Zaynie..." „Prosím." Šeptám ji do rtů a za zavřenými víčky, mi probleskávají naše společné okamžiky. Za celý život jsem si nebyl v ničem tak jistý, jako teď... I zasnoubení s Perrie jsem dělal z donucení, tohle bylo ale jiné. Chtěné, žádoucí...
Konverzace po netu, setkání, blbnutí v parku, pak kavárna, provokování u mě na pohovce, první, dokonalý sex, setkání s její rodinou, Vánoce, moje narozeniny, její narozeniny, setkání s mou rodinou, rodinný oslavy, dovolená v Paříži, večeře, kina, neustále handrkování se, aby se mnou nahrála písničku. Hraní si na rodinu s Dennisem, když jsem je oba vzal do New Yorku. Jejich oči, při pohledu na výhled ze Sochy Svobody. Dny, strávené jen ve dvou, zavření před světem, s jejím tělem v náručí...

„Miluju tě." Zašeptá mi do rtů a donutí mě, přestat vzpomínat. Dívá se na mě, po tvářích ji tečou slzičky. Nic neříká, ale hlavičkou kýve na souhlas. Třepu se, a když ji navlíkám prstýnek, několikrát mi málem vypadne z prstů.

Ticho mezi námi vyplňuje prostor. Hlavu má skloněnou, prohlíží si kroužek, točí s rukou a zmůžu se jen an heknutí, a pak smích, když mi doslova skočí kolem krku. Skrz záplavu tmavých vlasů nic nevidím a jen cítím, jak voní, jak mě svírá a jak mě slzičky lechtají na krku.

„Slib mi, že už na mě nikdy křičet nebudeš a než začneš vyšilovat, tak mi dáš prostor k tomu, abych se mohla sama vyjádřit!" Zamumle mi do rtů, když se uklidní, ale stále ze mě odmítá slézt. „Slibuju! Už tohle nikdy neudělám. Ale ty mi slib, že on se po tobě přestane válet. Jinak mu ten jeho přeslazenej ksicht vylepším." „Slibuju."

Usnul jsem pod ní, psychicky zdeptaný a zároveň šťastný. Začínal jsem pochybovat, o své psychické stabilitě... Hladila mě po tváři, dechem lechtala na krku a já ji svíral čím dál tím víc.
Když jsem se probudil, překvapilo mě, že leží pořád u mě. Upřímně jsem čekal, že ji najdu ležet ve skriptech. Místo toho pravidelně oddechovala, byla ke mně zády, ležela mi na ruce, která mě začínala bolet, ale ani jsem nemukl. Přetočil jsem se k ní, objal ji a hlavu zabořil do jejich vlasů. Svou dlaň měla položenou na mé, a to ve mně vyvolávalo spokojené uculování se.

Znovu jsem usnul a vzbudila mě až ona, že je večeře. Jestli si dám...

„Musím jít dolů?" „Ne, mamka to donesla sem." Směje se a podává mi talíř s toasty. „Ale opovaž se drobit." „Řekla ta, co v mé posteli, jedla medovník, bez talířku!" „Kdo mi ho donesl?" „Už nikdy takovou blbost neudělám. Se v tom nedalo spát." „Měl sis to vytřepat." „Nevím, co máš za blbý zvyk, jíst jen na mé půlce." „Alespoň to je půlka, můžeš mít ještě míň." „Jasně, počítám s tím, že buď pořídím jednou tak velkou postel, nebo mě vystěhuješ do obyváku." „To raději tu postel. Víc prostoru..." Zaculí se a ačkoliv má svou porci, ukousne mi skoro ruku, když se zakousne do toastu. „Otesánek byl proti tobě tyčka." „Chceš to vrátit?" Zahuhle s plnou pusou pobaveně.