„...a vidím přicházet něco temného...nezadržitelně se to blíží a my nemůžeme udělat nic proto, abychom to zastavili...ano, slyšíte dobře – vůbec nic..."
Dramatický projev profesorky Kassandry Trelawneyové najednou přerušil smích dvou nebelvírských chlapců ozývající se ze zadní části učebny.
Profesorka pobouřeně přešla až k poslední lavici, kde seděli Pobertové.
„Je tady něco k smíchu, pánové?"
James a Sirius se oba ještě pochechtávali, a jelikož z Petera by nejspíš stejně nic chytrého nevypadlo, rozhodl se Remus zachránit situaci.
„Paní profesorko, tady Jamesovi a Siriusovi přijde trochu...ehm...nepravděpodobné, že by nás čekala tak temná budoucnost, jak předpovídáte."
„Dobrá, když si pan Potter a Black myslí, že můžou zpochybňovat neomylnost mého vnitřního oka, určitě jsou sami v jasnovidectví mistři. Tak pánové, teď máte možnost se předvést. Jak si myslíte, že bude vypadat vaše budoucnost?"
„Já myslim, že..." začal Sirius, ale byl rychle přerušen Jamesem, který ze sebe okamžitě vychrlil: „Po škole si vezmu Evansovou a Sirius nám půjde za svědka, pak začnu pracovat jako bystrozor a za pár let se nám s Evansovou narodí první dítě. Bude to kluk a taky skvělej famfrpálista, odmalička ho budu učit lítat na koštěti a možná po něm budu i házet různý věci, aby měl pak v budoucnu lepší postřeh, víte, on bude totiž chytač. Je mi jedno, jak bude vypadat, ale oči bude mít určitě po Evansový. Všichni budeme žít šťastně až do smrti a..."
„Počkej, to chceš mít s Evansovou jenom jedno dítě? Nebude Dvanácterák junior trochu osamocenej?"
„Tichošlápku nech mě domluvit. Chtěl jsem říct, že budeme mít určitě spoustu dětí kluky i holky a všechny s úžasnýma zelenýma očima Lily Evansový a..."
„Pottere!"
Lily na něj zlostně zírala a tváře se jí začaly proti její vůli zbarvovat do červena.
„Slečno Evansová, vás jsem se na nic neptala, tak mlčte."
„Dvanácteráku podívej, Evansová se červená," šťouchl do Jamese loktem Sirius a s úšklebkem kývl bradou směrem k Lily.
„Nečervenám se!"
James se sebevědomě usmál a profesorka rychle pokračovala dřív, než stačil něco poznamenat.
„Jestli slečna Evansová a pan Potter okamžitě nezmlknou, dostanou školní trest. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže odeslat všechny ty předpovědi pro časopis."
„Pro jaký časopis, paní profesorko?"
„Pro Jinotaj."
James a Sirius opět vyprskli smíchy a profesorka se ostře ohradila: „Nepochybuji, že až se moje předpovědi ukážou jako pravdivé, bude mít o mě zájem mnohem více časopisů, než jen Jinotaj. Do té doby se samozřejmě musím spokojit s místem učitelky v Bradavicích odsouzena poslouchat směšné sny mladých zamilovaných kouzelníků," utkvěla pohledem na Jamesovi, který se zatvářil lehce dotčeně, zato ostatní Pobertové se mohli potrhat smíchy.
„Tak a teď vy pane Blacku, ať vás ten smích přejde."
„Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že moje budoucnost bude mimořádně temná a hrůzyplná," začal Sirius, napodobujíc profesorčin tragický tón hlasu. „Budu trpět – opravdu hodně trpět, a můj život bude plný strastiplných, bolestných a bezútěšných chvil. Mojí pochmurnou zoufalou existenci zachrání jedna dívka – moje životní láska, která ale bohužel záhy skoná příšerným a krutým způsobem. Já sám budu nucen dožít v marné beznaději, která mne bude obklopovat každý další smutný den."
Třída stěží zadržovala smích, zato paní profesorka se tvářila nesmírně uznale.
„Výborně pane Blacku, uděluji Nebelvíru dvacet bodů. Dosud jsem neměla tu čest poznat žádného žáka, který by problematice jasnovidectví rozuměl tak dobře, jako vy. Neuvažujete náhodou o profesi věštce?"
„Tichošlápku myslím, že tohle bys měl pořádně uvážit. Vzdej se svých ambicí na bystrozora a staň se věštcem. Můžeš celé hodiny vysedávat v zatuchlé věži nad křišťálovou koulí a děsit studenty předzvěstmi smrti," smál se James a pak potichu dodal tak, aby ho slyšeli jen Pobertové: „Navíc by se to hodilo k tomu Smrtnošovi, ve kterého se proměňuješ – no jen na to pomysli – profesor Sirius Smrtonoš Black. Nezní to honosně?"
„Zní to strašidelně," zakňoural Petr.
Sirius je oba ignoroval a oslnivě se usmál, zadržujíc smích.
„Myslím, že raději zůstanu u bystrozora, paní profesorko."
„To je škoda. Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel. Mám mezi jasnovidci pár dobrých známostí, mohla bych vám v budoucnu zařídit místo...ale jak chcete."
„Jak si to udělal?" Remus se k Siriusovi naklonil, hned jak se profesorka Trelawneyová vzdálila a znovu se vrátila ke svému výkladu.
„To víš Náměsíčníku, třetí oko," zašklebil se na něj jeho kamarád.
