Byli jsme jako bratr a sestra. Chodili jsme spolu do školky, na kroužek zpívání i hrát si na hřiště. Byli jsme spolu, dá se říct, pořád. Rodiče mě často brali k jejím rodičům a naopak. Přespávali jsme u sebe, chodili jsme spolu ven a byli jsme nejlepší kamarádi.
Věděl jsem o ní všechno; její nejoblíbenější jídlo, barvu i příchuť zmrzliny. Její největší sny, který byly občas bláznivý, neuvěřitelný a dost pravděpodobně i nesplnitelný. Její úspěchy, známky, tajemství...
Nikdo jiný její tajemství neznal. Ani kamarádi, ani rodiče. Slíbil jsem jí, že ho nikdy nikomu neřeknu, ale ten slib poruším právě teď. Tím, že ho sem napíšu.
Bála se deště.
Když pršelo, odmítala vyjít z domu, přestože někdy musela. Třásla se a já jsem viděl, jak trpí. Občas brečela, chtěla být co nejrychleji doma. Nemohl jsem jí pomoct a navíc jsem jí to i slíbil. Tím, že to nikdy nikomu neřeknu. A ona to říct nechtěla. Myslela si, že by se jí lidé smáli. A že by jí ponižovali.
Deště se bojí dodnes.
A já sleduju, jak trpí.
