Reccan

Jak?

Pořád slyším její poslední slova. Ten hlas mě bude pronásledovat do smrti. " Calvusi! Calvusi! " V těch slovech byly slyšet slzy, které jí tekly z očí a i strach, který byl poznat z jejího vyděšeného a tak mladého obličeje. Celkem znepokojující, že moje jméno bylo to poslední, co jí stačilo vyjít z úst, než jí vyřízli jazyk.

Chudák Suri. Byla vždy usměvavá, klidná a přesto ji zabili. Tak mladá. Moc ze světa nestačila za těch 12 let vidět. Je těžké vyrůstat tímto životem. Byla poslední členkou mé rodiny, poslední sestra a dnes už ani tu nemám. Stalo se to tady. Tady přišla o život. Pověsili jí. Jak tu stojím a koukám kolem sebe, stalo se toto místo zapomenutým. Krásné to tady je. Louka plná pampelišek vedle které se vypíná borovicový les. Je to až k neuvěření, že ještě před nedávnem se tu válely hromádky lidských kusů těl. Kdykoli narazila Tlupa na někoho nakaženého, okamžitě ho přivedli sem a následovala ho smrt v pořadí, v jakém se sem dostal. Doslova jsme stáli frontu na zabití. je ale pravý čas vás seznámit se situací, která se na nás všech podepsala. Začnu tedy od začátku.

Před deseti lety u nás propukla nemoc. Nemoc známá jako Reccan. Kdysi se tato nákaza šířila jen mezi dobytkem, kdy bylo zakázané jíst cokoli živočišného a zvířata chovat jen kvůli práci na poli. Ale nějaký hladový a žíznivý vězeňský utečenec se jedné noci vkradl na malý statek ke spícím krávám, vzal vidle a probodl jedné z nich břicho, kde doufal, že bude nejměkčí kůže. Pro jistotu jí šlápl na krk, aby nezabučela a nevzbudila ostatní krávy, což by ho mohlo stát život. Když už byl přesvědčen, že je to rohaté zvíře mrtvé, vzal jeho vemeno a sál mléko, jako by to byla jeho poslední šance na přežití. Nevěděl ale, že složil ústa k nakaženému tvoru a stal se prvním člověkem, u něhož byla projevená Reccan.

Nikdo už přesně neví, co se s ním stalo, nebo koho dalšího všechno nakazil, ale za krátkou dobu se nemoc rozšířila do celého světa. je to možná jen povídačka, ale už nezáleží na tom, jak to začalo.  Pro nikoho nakaženého to nemohlo skončit dobře. 

Reccan byla přenosná už jen tělesným kontaktem s člověkem. každý polibek, každé obejmutí nebo podání ruky dodávalo světu silnější nákazu.

Tato nemoc však nebyla smrtelná, ale to ostatní nezajímalo. Těmi ostatními myslím společnost ČLR (Čistá lidská rasa). Je to společnost nenakažených a jen s mála z nich se dalo domluvit. Báli se nás, štítili a proto v každé části světa vytvořili tucet skupin po deseti až třiceti lidech (podle počtu obyvatel) s názvem Tlupy. tyto tlupy, oblečené do speciálních ochranných obleků, aby jim nebyl vidět ani kousek kůže, hledaly nakažené a odváděli je do hlavního vyhlazovacího centra Terencu, kde je nejdřív vyslýchaly a mučily, aby našly další nakažené a poté je zabily. Často krutými metodami inspirovanými ze středověku. Takže rozdrcení lebky velkým těžkým kamenem, vyříznutí srdce z těla nebo násilně spolykání střepů a umřít na vnitřní krvácení patřilo k těm častějším úmrtím. Dřív bylo jednodušší Reccan skrýt, protože hlavním příznakem byly červené oči, takže se stačilo vyhýbat před všemi očnímu kontaktu, ale postupem času všem nakaženým začaly padat vlasy i všechno ochlupení na těle, včetně řas i obočí. takže nějaké krátké rukávy, nohavice či vycházení bez pokrývky hlavy nebylo možné.  měli jsme jen dvě možnosti. Ta první byla zajít k obchodnicím, které prodávaly falešné vlasy i chlupy, ale cena za ně byla nesmírně vysoká a často i nemožná. 

 když jsem byl u jedné z obchodnic naposledy, za paruku po mně chtěla helmu jednoho člena Tlupy. nedokázal bych jí sehnat. Tudíž zbyla jen jediná šance.... Najít Šamana. 

Děkuji těm, kteří dokázali dočíst až sem. Je to víceméně jen seznámení s onou nemocí a co vše obnáší. V další části už to bude spíše o tom, jak Calvus se sestrou shánějí Šamana. Každý komentář, chvála i kritika potěší a posunou dál. 

Mějte se. 

-Deanimod.