Will you notice me, Kovy-senpai?

S-Senpai?

"Martine." ozval se sladký hlas vedle mě.

"Hmm?"

"Musím ti něco říct..."

Zvedl jsem hlavu a uviděl křenícího se Kovyho.
"A-ano, cokoliv!"

Zatajil jsem dech, když jsem uviděl svůj crush sklánět se nade mnou. Jeho modré oči byly jako Vltava. Na první pohled bystré a usměvavé. Jakmile se ale člověk zadívá blíže, jakoby se prohlubovaly, jakoby v nich splýval hluboký intelekt, ale nebyly vážné. Jako barevná nitka na sněhobílé látce v nich proplouvaly neposedné vlnky inteligentního humoru. Jeden by se do nich mohl dívat celý den.

Ze zaujetí mě vytrhl prudký pohyb jak mi Kovy zamával před očima.
"Posloucháš mě vůbec?" zeptal se kapku nakvašeně.

"Jasně, že jo." zalhal jsem, aniž bych si to uvědomil.

Kovy se zlověstně usmál a Vltavy jeho očí jakoby zasáhly bouřlivé povodně.

Potom přiblížil svou tvář tak těsně k mé, že se naše nosy skoro stýkaly.
"Teď mě pozorně poslouchej." pronesl, a jeho úsměv byl čím dál tím děsivější.

"Musíš je eliminovat."

Srdce mi začalo bušit jako o závod.

"C-co? Koho?" bylo jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl.

"Hrozby. Všechny! Musíš je eliminovat! Jen tak si mě můžeš zasloužit!"

"CO?!" vypískl jsem, ale démonický Kovy se začal vytrácet.

"Eliminovat. Eliminovat. Elimi-"

Jeho slova mi rezonovala v uších ještě dlouho po tom, co se na mě usmál strop mého pokoje.

Odhodil jsem ze sebe deku a vyskočil na nohy. Ignoroval jsem mžitky před očima, které způsobilo moc rychlé vstaní.

Došel jsem ke kalendáři a všechno začalo dávat smysl.

Uviděl jsem rudý kruh okolo jednoho konkrétního data, jež jsem jen včera vlastní rukou nakreslil. V okénku bylo napsáno jediné.

Hong Kong