Darkness inside

první

Ráno mě probudila šílená melodie budíku. Teda vlastně mě ani neprobudila proto že jsem už asi týden nespal. Bojím se. Teď si o mě nejspíš myslíte že se bojím snad úplně všeho. No a je to vlastně pravda. Jenomže nosit v sobě sériového vraha, monstrum nebo co to vlastně je není tak úplně nejjednodušší. Ale teď zpět k mé každodenní rutině. Hned co budík přeletí celý můj pokoj a dopadne na polštář ,který už tam mám nachystaný po předchozích zkušeností a pěti mých ex budících, vylezu z postele. Cestou z pokoje do kuchyně zavadím o sebe pohledem v zrcadle. Furt je to stejný. Černé vlasy které padají do mých lahvově zelených očí, nafialovělé kruhy pod očima a vyhublá postava.

Mrtvolným tempem slízám ze schodů ,když se okolo mě přežene moje mladší sestřička Clare. Ona je mým naprostým opakem. Je blonďatá a lehce při těle a na rozdíl ode mě srší optimismem a rozdává okolo sebe úsměvy. Mám jí moc rád.

Hned co se doplížím do kuchyně vykoukne na na mě můj otec vařící snídani. Dneska to vidím na vajíčka. Pozér jeden. Snaží se totiž odčinit to ,že prakticky zabil moji mámu.

-Flashback-

Ležela na zemi. „Mami! Maminko!! Co ti je?" řval jsem jako pominutý. Ona tam ale jen ležela a pokoušela se dýchat. Slyšel jsem jen zběsilý tep jejího srdce. Nevěděl jsem co dělat. Panikařil jsem. Když mi proběhla hlavou myšlenka. Má přece těžkou srdeční arytmii. „Mami je to tvoje srdce?" vykoktal jsem ze sebe. Ona jen nepatrně pokynula hlavou. Koukal jsem na ní úplně zoufalý. Prásk. Bouchly vstupní dveře. Byl v nich můj táta. Trochu se mi ulevilo protože ten bude vědět co dělat. „Tati, máma se nehýbá!" křičel jsem na něj z chodby. On mě ale naprosto ignoroval. „Tati!" řval jsem. „Udělej něco! Ona umírá!". On už si nejspíš všiml toho že není něco v pořádku. Nestabilní chůzí k nám došel. Ne. Ne. Ne! On zase pil. Proč teď?

„Tati co mám dělat?" špitl jsem úplně na dně. „Co asi?! Zavolej záchranku ty fagane jeden!" rozeřval se na mě. „To tě ve škole neučili nebo co?" Nemohl jsem uvěřit že mě to nenapadlo. Rozklepaně jsem vyndal mobil a vytočil číslo. „Haló? Moje máma umírá!" brečel jsem do telefonu. „Řekni mi prosím kam máme přijet."

„Lemon street 924" vykoktal jsem ze sebe.

Když přijela záchranka otec vzal mámu do náruče a šel s ní k sanitce. Jenže alkohol z něj dosud nevyprchal a proto, hned po pár krocích i s mámou spadl na zem. Záchranáři okamžitě vyběhly k mým rodičům. Otec byl v pořádku. Jenom trochu otřesený ale, maminka to schytala na plno. Dostala velkou ránu do hlavy o kámen a její už tak dost slabé srdce to nezvládlo.

-End flashback-

„Brý ráno." prohodím jen tak aby se neřeklo. „Dobrý ráno Chrisi!" usměje se Clare která už se cpe vajíčkama. „Dobrý" řekne otec a při tom mi podává talíř se snídaní. „Dík" špitnu. Pomalu si sedám ke stolu a začínám se nimrat v jídle. Poslední dobou prostě vůbec nemám hlad. Letmo se kouknu po hodinách kde na mě výhružně koukají ručičky které ukazují 7:30. To mě vyděsí protože, já nikdy nechodím pozdě. Nikdy. „Už budu muset jít." opět žbleptnu a vydávám se do chodby. Rychle na sebe hodím první bundu která mi padne pod ruku, nazuju tenisky a vyrážím. Dneska je se mnou něco vážně špatně. Prvně prakticky zaspím a teď si zapomenu sluchátka? Co budu dělat? Jediné rozptýlení od okolních lidí mi leží na stole.

Tak tady je taková první pořádná kapitola.....snad. Už tak nějak vim jakym směrem se bude tenhle příběh ubírat. Proto bych byla dost vděčná kdyby ste mi dali nějak na jevo že má můj už druhej výtvor v řadě nějakou budoucnost.

Díky za přečtení -Kája :D