Svět, který přestal existovat.

V době, kdy se nejzákladnější cit stal hříchem.

Křik se rozlehl přes hlavní ulici i do postranních zákoutí a ticho, které doprovázelo tmu do města, se rozplynulo. I přes lidský skřek, který se hrnul do všech koutů, děr ve zdech, pootevřených oken v nejvyšších patrech, se nic nezměnilo. Sutiny stále odpadávaly z čerstvě pobouraných zdí činžovních domů do hlubokých černých kaluží a kočky na střechách neslyšně zalézaly do otvorů v nefunkčních komínech. Jedině pouliční osvětlení vrhající zlaté kužely světla přímo na morkou zem ochraňovaly jediný život v okolí - malé mušky kroužící kolem jejich žárovek.

Do tmavé hlavní ulice vběhla zády napřed silueta malé osoby. Otočila se, aby zkontrolovala prostor, a rychlým krokem se dala ulicí směrem na západ. Nemohla dodýchnout pod samotnou tíhu únavy z běhu a dlaněmi si otírala mokré tváře. Zimou se chvějící tělo se snažila zabalit do rozevlátého kabátu, ale když zjistila, že oba dva velké spojovací knoflíky jsou pryč, naštvaně rozmáchla rukama a přidala do kroku. Pohyb přes ulici směřovala hustou neosvětlenou alejí stromů, která se táhla jejím prostředkem.

Najednou se spustila ohlušující siréna a z bočních ulic vyjelo pět černých aut. Osůbka zůstala stát a pozorovala lidi vystupující z vozů. Ve tmě bylo slyšet nabíjení zbraní a kroky při nejmenším dvaceti těžkooděných mužů. Cvakaly karabiny, rozléhalo se hlasité čvachtání bot v kalužích, ale najednou vše utichlo. Byly slyšet jen dlouhé klidné výdechy přicházející ženy.

Poté co si dívčiny oči přivykla na pološero, zpozorovala vysokou ženu s dlouhými světlými vlasy, jak kráčí směrem k ní. Na nohou měla nepřirozeně vysoké podpatky a dlouhé černé šaty s černým kabátem. Hlavu jí zdobil obrovský tmavý klobouk s průhlednou síťkou přes obličej.

"Pohov," zakřičela dáma do prostoru. Všichni vojáci ustoupili jako jeden muž o krok dozadu. "Slečna Plumová?"

"Ano," řekla nedůvěřivě dívka.

"Copak vás vedlo k takové noční procházce prázdným městem?"

"Nic, madam."

Dáma se k ní nepřirozeně rychle přitočila a silným stiskem jí pozvedla bradu nahoru.

"Nic, madam? Takhle se mnou nemluv, miláčku! Víme, co tu děláš. Plán ti nevyšel, má drahá."

Dívka nereagovala a křečovitě se snažila otupit bolest, která jí od brady vystřelovala až do krku. Žena jí trhavým pohybem svalila na zem a odkráčela k nejbližšímu autu. Pouliční světla jakoby se více rozžhnula, když ulicí proletěl mužský bolestivý sykot. Děvče zvedlo hlavu a s přivřenýma očima mžourala na lidskou postavu, kterou vedle sebe vláčela žena v černém. Muži uklidňovali zuřivě štěkající psy a dívka konečně zezřela.

"Vezmi si mě!" rozkřikla se najednou. Všechny mužské oči, které se schovávaly za černými maskami vojenského oděvu, se otočily směrem k ní. Žena nepatrně zvedla malíček volné ruky a ozvalo se namíření všech těžkých zbraní k malé osobě uprostřed.

"Poznáváš ho? Tuhle část jsem si chtěla užít a ty jsi mě předběhla," hraným smutkem pronesla a mrštně pohodila zbitého mladíka ke stromu, kde ho dva z jejích mužů připoutali.

"Vezměte si mě! Vy všichni," rozhlédla se po tmavých figurkách tvořící kruh kolem ní, "vezměte si mě!"

"Slečno Plumová,"

"Vy mi nebudete říkat co," uťala její lamentování žena hřmotnou fackou a dívka se znovu svalila tváří k zemi.

"Podle zákona 54 bych tě měla zabít ihned a jeho také, ale ráda bych si vyslechla, proč to všechno, mladá dámo. Moje práce je občas tak stereotypní, že ani nevím, kdo mi umírá pod rukami," zasmála se pro sebe.