"Chisaka, k tabuli." Rychle jsem otevřela oči. Naše matematikářka se na mě upřeně dívala. Popravdě, ani jsem nevěděla a co jde... Skřivila jsem koutky, nevědomky co se po mne chce. Učitelka si odfrkla a začala nervózně ťukat dlouhými nehty do stolu. "Yumi.", ozval se milý hlas mé kamarádky Umaru. "Strana 22." Vstala jsem, popadla učebnici a pomalu vyrazila přes vrzající linoleum k tabuli. Mezi tím jsem si uvědomila, že to co se děje není vůbec, ale vůbec dobré. Zastavila jsem se, vzala křídu a začala počítat příklad. Jakobych u té tabule stála věčnost. Už sem jenom čekala až mě učitelka řekne, ať se vrátím zpátky do lavice. Poslední nula. Rozklepaně jsem dopsala trošku křivou, ale přesto rozpoznatelnou nulu. Učitelka do mne lehce rýpla. Posunula mě a naštvaně se opřela o katedru. Už jsem slyšela jak začala skřípat zuby. Posunula si brýle a usedla na polstrovanou židli. Vzala do ruky propisku a naznačila mi, ať jí přinesu sešit. Chvěla jsem se. Rozklepanou rukou jsem učitelce podala krásně upravený sešit se sakurovým vzorem. Červená. Nejhorší barva v životě průměrného žáka.
"A je to kule!" prohlásila jsem s falešnou radostí pocestě domů. "Yumi, nic si z toho nedělej." Umaru mě soucitně mě pohladila po rameni. Měla jsem trochu slzy v očích, protože, přiznejme si, jsem zvyklá na o něco lepší známky než je 5..
Zrovna jsme procházely sakurovým parkem, když tu Umaru namítla "Vem to z té lepší stránky." "UGH." Otočila sem se. "Noo, zítra ti je přece 16." No jo, sladkých 16. "To mi připomělo, příjdeš ?" Umaru se trochu začervenala. "Jasně." "A co.." "Pššst.." Přerušila jsem Umaru. "Podívej se kolem sebe, tolik rozkvetlých květin" Prostě jaro jako stvořené pro procházku parkem.
