Je večer, necelý den před 1.zařím a prvním školním dnem v nové škole a na druhém stupni.
Nemůžu spát, bojím se co se zítra stane, co si o mě budou myslet až mě uvidí a jak mě budou brát??
Snažím se uklidnit a usnout ale nejde to, cítím se jako kdybych měla jít zítra na popravu. Celou noc nespím ale až nad ránem na hodinu usnu.
Druhý den:
Stojím před školou ke které jsem před chvilkou došla z autobusove zastávky.
Poslouchám písničky abych se uklidnila, srdce mi bije jako při maratonu a snažím se aby si mě nikdo moc nevšímal. Jaksi se mi to moc nedaří protože jsem jiná než ostatní, mám vlasy jen na půlce hlavy, legímy s marihuanou a tryčko uplně černé s bílím nápisem a na hlavě kapuci.
Když otevřou dveře schovám mobil s písničkami do tašky a jdu pomalým krokem do budovy. Vyjdu po schodech do druhého patra a zahnu do leva najednou uvidím na levo hezkou třídu s prosklenými dveřmi a nápisem VI. B.
Tuto třídu jsem hledala pomyslím si a najednou ze třídy vyletí nějaký kluk a málem do mě vrazí. Všimnul jsi mě ale nic neříkal a zašel zpátky do třídy za spolužákama. Jelikož jsem tam byla nová přiřadili mě do této třídy. Byla jsem ráda protože všichni ve třídě vypadaly normálně, jenže když jsem do ní vešla a sedla si do poslední řady tak se kluci začali jen trochu mlátit a strkat se. Najednou zazvonilo a já jsem se trochu lekla, nebyla jsem na to zvykla ptotože jsem chodila do školy ve které učitelé zvonili jakým si zvonkem nebo co to bylo. Po chvíli vešla učitelka do třídy a všichni aji já jsme se postavili. Začala mluvit o nějake třídnické hodině, o nultých hodinách, adapťáku a dalších věcech kterým jsem vůbec nerozuměla. Nakonec nám rozdala papíry které jsme měli donést rodičům. Až domluvila tak řekla že se máme postavit protože tu máme nové žáky tak aby oni nás a my je trochu poznali. Neznala jsem ty co jsem přišli taky poprvé ale zdáli se jiní než ostatní co jsem kdy poznala. Najednou učitelka řekla že máme říct jak se jmenujeme a co nás baví. Nevěděla jsem co říc ale měla jsem chvíli si to trochu promyslet protože předemnou bylo ještě pár lidí. Najednou mě napadlo že řeknu ,,Já jsem Kateřina (přímení si vymyslete) a mám ráda muziku." Byla to pravda na písničkách jsem ujížděla nebyl den abych si neposlechla ani jednu písničku, poslouchala jsem je pořád.
Když jsem přšla na řadu řekla jsem co mě napadlo, snažila jsem se mluvit trochu potišeji a nedrmolit ale nešlo to můj silný hlas zněl jako obvykle a moje rychlost mluvení taky. Konečně zazvonilo a my jsme mohly jít domů, byla jsem ráda že to mám za sebou. Naštěstí jsem nemusela nazastávku protože pro ně táta dojel autem.
