Silné pouto

Casting

Zástup lidí čekající na začátek castingu se táhl přes půlku haly. Já a Vicky jsme stáli skoro na konci řady a to jen díky našemu menšímu incidentu s pitím. Ještě pořád jsem se cítila docela blbě, za to, jak jsem neúmyslně praštila dveřmi toho kluka. Když jsem to převyprávěla Vicky, dostala záchvat smíchu. Vlastně to bylo opravdu docela vtipné.

Ani vám nebudu vyprávět, jak casting probíhal. Jednoduše, byl to obrovský trapas. Nevěděla jsem pořádně, co mám dělat nebo říkat a ti, co nás hodnotili, už toho měli asi také po té spoustě lidí plné zuby a netvářili se zrovna nadšeně. Tohle prostě nevyšlo. Výsledky nám dají vědět později, ale jsem si stoprocentně jistá, že mě nepřijmou. Možná by bylo lepší, kdybychom sem vůbec nešli. Na to už je bohužel pozdě, takže teď jen budu doufat, aby to vyšlo alespoň Vicky. Momentálně sedím před budovou Kulturáku, abych se trochu provětrala, protože uvnitř už bych to nevydržela. No a hlavní důvod je ten, že čekám na Vicky. Ještě stále ji tam drželi. Nebudu lhát, trochu jsem na ni žárlila. Radši jsem si do uší nasadila sluchátka a snažila se přemýšlet o něčem jiném

Bylo mi docela jedno, že je venku taková zima, zatím bylo chladno sice venku, ale ne mně. Všímala jsem si, jak lidi co casting opouštějí, procházeli dveřmi a každý měl ve tváři jiný výraz. Někteří vypadali spokojeně sami se sebou a někdo vypadal, no, jako já. Byla jsem naštvaná, ale nechápu proč, vždyť celý tenhle casting měl být jenom výstřelkem, zážitkem a zkouškou. Jediný problém toho všeho bylo, že postup by pro mě dost znamenal, ale já věděla, že jsem nebyla dost dobrá. Mohlo to být lepší, ale nebylo. Možná je pro mě krasobruslení stvořené a měla bych se vrátit k pořádným tréninkům, protože se mi zdá, že všechno tak rychle utíká. To by mi nevadilo, kdybych žila zábavněji. Žiju skoro stereotypem a to je to, co mě přestávalo bavit.

„Proč tady sedíš tak sama?" ozval se za mými zády povědomý hlas. Moje mysl pátrala po tom, komu ten hlas patřil. Zdálo se mi, že pátrám hrozně dlouho, ale ve skutečnosti to byly tak dvě vteřiny. Byl to Tomáš, nebo jak se vlastně jmenoval.

„Čekám na Vicky a chtěla jsem jít na čerstvý vzduch," odpověděla jsem možná až moc přísným hlasem.

„Aha. A jinak všechno v pohodě?" Snažil se být milý, ale na to nebyla moc vhodná doba, obzvlášť pokud jde o mě. Jsem totiž ten typ holky, která si nemusí s kamarádkou říkat každý den, že se ‚luvujou' a že jsou pro sebe všechno a tak. Mám totiž dostatečný IQ a mám i takový kamarády, kteří vědí, že se bavíme kvůli tomu, že máme společné věci, rozumíme si a nemusíme si to dokazovat neustálým objímáním, miliony srdíček v chatu, focením společných fotek každou minutu a podobně. Prostě nemám za potřebí dávat najevo city tak, aby mě museli všichni utěšovat a litovat, sama to totiž u ostatních lidí nemám ráda.

„Proč by nebylo?" odpověděla jsem s docela falešným úsměvem a on to evidentně poznal. Sednul si vedle mě (naštěstí dostatečně daleko) a začal mluvit.

„Nikdo by si jen tak nesedl sám ven na schody," trochu se zasmál „a zvlášť, když je zima." Ale hned se usmívat přestal, protože jsem se na něj podívala vážným pohledem.

„No, ale já jo a rozhodně to hned nemusí znamenat, že mi něco je." Větu jsem dokončila trochu sklesle a šlo vidět, že nejsem jediná, kdo si toho všiml. Tom ale dělal, jakože se nic nestalo a za to jsem byla v tu chvíli vděčná.

„Tak jsem tady! Kdy začíná ta přehlídka?!" Vyběhla ven Vicky, sedla si vedle nás a dodala: „Koukám, že se vy dva docela rychle seznamujete!" Smála se a to mi hned zvedlo náladu. Jak už jsem jednou řekla, když nepostoupím já, doufám, že vezmou alespoň ji.

Skoro bych nepostřehla, že se Tomáš zvednul a chtěl odejít. Vicky ale rychle zareagovala.

„Ty chceš jít na tu přehlídku bez nás?!" řekla to samozřejmě hlasem plným humoru. „Tak to teda ne! Hezky se zastav a počkej na nás, my totiž jdeme taky. Nemůžeme promeškat bouli na molu!" Rychle mě zvedla a dohnali jsme ho.

Kvůli té bouli jsem se cítila vážně provinile, ale už na to asi zapomněli. Taky mě udivovalo, jak přátelsky a přirozeně se dokáže Vicky chovat k lidem, které potkala asi před hodinou. Tom vlastnil tuto vlastnost evidentně taky.