"Nejdříve se musím naučit mít sebe ráda, nestydět se podívat každé ráno do zrcadla na svou tvář, neodsuzovat svou postavu, smát se sama sobě a těšit se do každého nového dne, ignorovat nadávky na svou maličkost,...prostě milovat se za to, jaká jsem...
Seděla jsem na zemi a sledovala se v zrcadle. Styděla jsem se za to, jak jsem se chápala, hlavně mě to mrzelo. Tolik jsem toho promarnila tím, že jsem se nenáviděla, nic jsem se sebou nedělala. Hloupě jsem si myslela, že se to všechno stane samo. Že tohle to všechno udělá za mě sám osud. Jednoho rána se probudím a najednou se budu mí ráda, jenže takhle to nefungovalo. Musela jsem si uvědomit, že mi nic nespadne do náruče, ani Theo ne.
Prohrábla jsem si své vlasy a v půlce pohybu jsem se zarazila, protože tohle to byla jediná věc, kterou jsem měla vždy na sobě ráda. Vlasy hnědé barvy, kde se míchalo několik blonďatých pramínků, takže to vypadalo, jako kdybych byla špinavá blondýna. Byly na dotek jemné a vždy krásně voněly, byly už pod rameny, nejvíce jsem je nosila volně, kdy venku většinou byly rozcuchané větrem.
Byla jsem připravená, nebylo to vlastně těžké, i když jsem se k tomu nestavěla moc přátelsky, ale teď, když jsem skoro u konce, je to lepší. Dokážu se před zrcadlem volně nadechnout a vydržet u něho nějakou dobu, a to se mi líbilo. Líbilo se mi mít se ráda.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
