Yaoi (Oneshots)

KagaKuro

Středa. První týden letních prázdnin.
Škola nám sice uběhla jako voda, ale to neměnilo nic na tom, že basketbalový klub má volno. Díky naší přísné trenérce Riko, která nám zvýšila trénink ze dvou hodin na tři denně, nemáme skoro čas na zábavu, sociální život nebo jiné povinnosti.
I když, zrovna mně to nevadí. Já mám času dost, a i když je po tréninku v tělocvičně, jdu si ještě zaběhat, či zaházet na koš na hřiště za mým domem. Někdy se ke mně přidá i Kuroko, abychom se zkusili sladit a hrát jako jeden. Jenže zrovna dnes... 

"Sakra, proč zrovna já?!" zavrčel jsem skoro přes celý byt a nespokojeně se zavrtěl v posteli.
Ono je léto a já zrovna musím mít horečku. To je snad vtip.
Dle Riko je to zřejmě z přepracování, proto mě taky pěkně seřvala a nařídila mi, abych nechal tento týden zbylé tréninky a radši se vyležel, jinak za mnou dojde a udělá něco, co mě bude bolet, a čeho budu litovat. A to jsem fakt riskovat nechtěl. U ní je možné vše.
Ale stejně si myslím, že to nebylo jen přepracování. Teď totiž ve městě lítaly chřipky a jiné nemoci. Zůstal jsem nehybně ležet nějakých deset minut... Pak mě to přestalo bavit a vstal jsem. Horečka, nehorečka, koho to zajímá? Já se cítím zdravý!
Hodil jsem na sebe nějaké kraťasy a tílko, které nebylo propocené a šel do kuchyně, udělat si pití do lahve, abych měl na hřišti v tom vedru co pít.
"Kagami-kun," ozvalo se náhle za mými zády. Myslel jsem, že vyletím z kůže.
"Kuroko! Co tu děláš? Jak ses dostal do mého bytu?" zvedl jsem obočí.
"Máš klíče pod rohožkou," vysvětlil. "Trenérka mě poslala, abych tě zkontroloval. Měl bys ležet."
Odfrkl jsem si. "Nemusím ležet, je mi dobře. Ale když už tu jsi, můžeme si jít zahrát spolu," navrhl jsem, ale Kuroko zakroutil hlavou.
"To nepůjde. Musíš se vyležet," zopakoval.
"Ale-" chtěl jsem se bránit, říct, že jsem v pořádku, ale zamotala se mi hlava. Naštěstí jsem neupadl. Jen jsem se přidržel o desku linky, když se mi zatemnilo před očima.
Ucítil jsem Kurokovi malé dlaně na zádech a až teď si uvědomil, že se mě snaží odsunout do pokoje k posteli. Jak to tak vypadá, tak dnes si asi nezacvičím. 

"Nemusíš se o mě starat," zamumlal jsem s teploměrem v puse a mokrým hadrem na hlavě.
"Musím, nařídila mi to trenérka," odsekl Kuroko a podíval se na teploměr. "39°... Měli bychom jít k doktorovi," řekl a já se prudce posadil.
"Žádný doktor! Stačí, že musím ležet, k doktorovi mě nedostaneš," zamračil jsem se a zase si lehl. "Stejně by mi napsal jen nějaké léky," zavřel jsem oči a snažil se alespoň usnout.
"Tak ti uvařím slepičí polívku, četl jsem, že pomáhá na teplotu."
Slyšel jsem, jak Kuroko míří pryč od postele. Vykulil jsem oči, chytil ho za ruku a stáhl ho k sobě do postele na svou hruď. "To je v pohodě, nemusíš mi vařit," řekl jsem nervózně. Myslím, že jeho dovednosti ve vaření jsou stejné, jako trenérky. A já bych se nerad otrávil a nebo nechal vybouchnout svou kuchyni.
"Hm, dobře, tak mě prosím pusť, Kagami-kun," zamumlal sotva slyšitelně Kuroko přitisknutý obličejem na mé hrudi.
"Oh, promiň." neuvědomil jsem si, že ho stále držím. Pustil jsem ho a on se posadil. Měl lehounce růžové tváře. Zřejmě z toho, jak neměl přístup ke vzduchu.
"Pak mě nech alespoň měnit ti obklady nebo nosit ti pití," řekl a dál seděl vedle mě na posteli.
"Dělej, jak chceš," odpověděl jsem a konečně začal usínat.
Párkrát mě probudil náhlý ledový hadr na hlavě, ale pokaždé jsem zase usnul. Trenérka zřejmě měla pravdu. Potřeboval jsem si odpočinout.
 "Kagami-kun, Kagami-kun," opakoval známý hlas a já jen rozespale pootevřel oko. Co chce?
"Kagami-kun, spíš?" zeptal se, ale já neodpověděl. Opíral se rukama o postel a nakláněl se nade mnou. Asi si nevšiml, že ho zpod řas pozoruju.
Naklonil se ještě blíž, až jsem ucítil jeho dech.
"Kagami-kun," zašeptal s rudou tváří a svalil se na mě.
"Kuroko? Co děláš?" vyjekl jsem a posadil se. Sáhl jsem mu na čelo. Sakra... Buď to ode mě chytil, nebo měl horečku už předtím.