Stalker

O zajímavejch lidech

Celkově si často přeju prostě zmizet. Nechci tím teda říkat přímo o propadání se studem nebo tak nějak, u když se nesnáším, mám furt určitou hrdost. Jo, hrdě se nesnáším. To dává smysl. Každopádně se nestydím za to kým jsem. To ale rozhodně neznamená, že mám potřebu bejt vidět nebo se cpát mezi jiný lidi. Přeju si vypadat nezajímavě. Třeba miluju tmavě zelenou barvu. Ta je jednoduše dokonalá. A úplně úžasná by byla na vlasech. Jo, bože, takový vlasy chci. Je mi jedno jak střižený, klidně skoro do hola. Nebo naopak je tahat tři metry za sebou ale to by mě asi zabilo. Ale bylo by mi to zatraceně úplně jedno, chci tmavě zelený vlasy, to je totiž dokonalý. Jenže když máte na hlavě takovou barvu, jste hrozně vidět. Všude kde projdete, děsně se za váma otáčej lidi. Všude se vás na to ptaj a tak. Je to pěkně na prd. Vypadáte jako zajímavej člověk, jako někdo jinej, někdo neobvyklej. A já zajímavej člověk prostě nejsem, takže je úplná blbost tak vypadat, nebo i jen chtít vypadat.
Zajímavý lidi jsou..jiný než já. Děsně moc jiný. Takový lidi si už od pohledu prostě získaj vaši pozornost a to nemusej mít zelený vlasy. Maj to zkrátka nějak v sobě, aniž by kolikrát chtěli. Takovej typ člověka je vlastně i Ona.
Pak tu je ještě ta skupina lidí, co sice zajímavý nejsou, jsou naprosto obyčejný a normální ale maj zatraceně hodně zajímavej život. Takový lidi furt někam choděj s lidma okolo, nebo něco podnikaj. Nebo maj třeba hromadu zálib a koníčků. Nebo jsou v něčem fakt dobrý. Nebo se věnujou něčemu fakt divnýmu, takový tý věci co se vám děsně zaryje do paměti, třeba chovaj svůj vlastní vyšlechtěnej druh brouků a každej z jejich brouků má jméno, narozeniny, oblíbený jídlo a prostě všechno a majitel brouků vám to samozřejmě o každým z jeho famílie vystřihne jen tak z paměti. A pokud chcete mít extrémně zajímavej život, tak si najděte takových blbin víc, buďte v nich nejlepší a ještě si najděte čas na lidi kolem sebe a máte to. Je to možná trochu náročný, hlavně vymyslet něco divnýho, co vás bude bavit, ale zase když vymyslíte něco fakt dobrýho, budete v tom nejlepší ještě dřív, než se tomu začnete věnovat. Ale to je fuk a já navíc nejsem až tak nápaditej člověk. Což vám už asi došlo. No to je fuk.

Prostě a jednoduše, nemám moc koníčků, nebo prostě věcí, co by mě bavilo. Baví mě si představovat nejrůznější věci, hlavně ty, co se nikdy nestanou. Je fakt, že to mi i zatraceně jde, v tom jsem vážně mistr, škoda, že ve fantazírování nejsou žádný přebory nebo tak. Taky mě docela baví i číst, to jo. To jsou zase představy jinejch. Občas mě napadá, že by bylo celkem fajn se dát na psaní, protože k tomu mám určitý předpoklady z tědlech dvou věcí, jenže to je daleko náročnejší. Když píšete, nejde si prostě používat slova jaký se vám zachce a nemůžete si vymyslet úplně všecko, protože to by bylo třeba klišé. Nebo..jak se tomu doháje říká...jo, Mary Sue. Taková te extrémně perfektní holka. Taková je vlastně Ona, minimálně pro mě. Vidíte, Mary Sue existuje, i když si všichni myslíte, že ne. Můj další problém je, že zatraceně odbočuju od témat, jak vám už asi došlo. Prostě myslím, myslím, myslím a najednou jsem úplně někde jinde. A taky neumím používat přirovnání. Psaní by prostě nebylo pro mě. Možná tak básničky, jo to by bylo asi lepší. Básničky jsou totiž takový...víc nejasný. Nemusíte nic říkat na rovinu a vlastně můžete napsat cokoliv a někdo to nazve uměním. Řeknete "láska, páska" a tradadá, máte vyhráno, jedete na nějaký vyhlášení nejlepších básníků dnešní doby. U básní je taky celkem fuk, jestli odbočíte od tématu, protože ono jejich téma je často děsně nejasný, takový to co si můžete domyslet a když použijete přirovnání, kterejch tam je sice jak holubů na chodníku, když vám spad kus rohlíku (Vidíte, to byl rým! Mě to rýmování zatraceně jde!) to se dá přece taky různě vyložit, takže řeknete "láska byla jak páska" a máte to. Akorát nejde moc říct "láska jak láska" protože to už zní nekreativně a divně. Zase na druhou stranu, když to zní nekreativně a nikdo to nepoužívá, když to použijete vy, jedna jediná osoba, už to bude kreativní, zajímavý a dobrý.

Jo, ale to se zase děsně odbočilo. No co říkám celou dobu, ani neumím myslet, mluvit nebo snad psát souvisle. Dál mě baví chodit, chodit celkově. Na různý procházky a tak. Třeba do lesa. Nebo po louce. Nebo kdekoliv jinde, baví mě to. A taky miluju focení. Fotky jsou děsně božská věc. Můžete jima zachytit to, co vidíte. A pak se na to koukat třeba celej den. Nebo celej život. Něco jako kresby, ale na ty musíte umět kreslit a to já vůbec neumím. Maximálně kolečka nebo takovýty kudrlinky, co čmáráte do sešitu matiky, nebo třeba dějáku. 

A pak jednoduše miluju šachy. Je to sice hra pro dva, takže je nutný je hrát s někým, což je někdy trochu problém získat někoo ochotnýho hrát s váma, ale ono je úplně fuk kdo to je, protože hraje proti vám. Miluju šachovnici. Má dokonalý čtverečky. Nedokážu to prostě popsat. Už jen to slovo "šachy" zní tak perfektně a dokonale šachovsky. Zkuste si to vyslovit, vychutnat každý písmeno "šachy". Tak..tajemně, vášnivě..prostě dokonale. Taková je i ta šachovnice. Jednoduchá a perfektně symetrická. Ale ona skrývá daleko víc. Jako by za sebou měla nějaký tajemství, nebo tak. A to nemluvím o dokonale tvarovaných figurkách. Nejlepší jsou ty dřevěný. Přejet po jedný figurce, jen tak lehoučce jedním prstem, po jejím kousíčku, po dokonale hladkým tvarování tý figurky, to je nehorázně úžasnej pocit. Jestli jste to nezkusili, musíte. A pak hra. Ta je směsí toho všeho. Máte svý království, svůj boj, svůj příběh. Jste...mocný. Miluju to.

Nechci teda ale aby to znělo, že mi chybí pocit moci nebo tak nějak. Je to jen hra. Ale miluju, když se takhle něčím dokážu unést.

Napadá mě, jestli hraje Ona taky šachy. To vlastně ještě nevím. Minimálně je nehraje na takový úrovni, že by někam chodila, ale jestli je hrát umí, nemám tušení. Ale ona další takovej koníček ani moc nepotřebuje, sama o sobě jich má nehorázně moc. Mimo to, že se furt dokolečka baví s lidma a taky schází s lidma a prostě je příšerně moc s lidma, až mě to děsí, hraje na takový ty velký housle. Jak se tomu do háje říká? Jo, viola. Ne, já si to fakt nemusím hledat, jen mi to vypadlo. No jo, dobře, musím si to hledat. Ale já za to prostě nemůžu. Mám hudební hluch a sice obdivuju lidi, co na něco hrát uměj, ale vůbec se v tom nevyznám. Takže pro mě to jsou zkrátka velký housle. Na hodiny violy chodí v úterý, od čtyř do pěti. A samozřejmě musí cvičit doma, lidi co takhle na něco hrajou většinou cvičej třeba šest hodin denně. To by mě zabilo. Jde to vůbec? Šest asi ne. Třeba jen o víkendu. Já nevím, já na nic nehraju.

Taky chodí na dramaťák. Divadlo se mi děsně líbí, to jo. Hlavně kostýmy, to mě vždycky děsně unášelo. Je to božský. Ale hrát, to neumím. Před lidma mám furt trému, i normálně. A vystupování by pro mě prostě nebylo. Ale Ona, jí to určitě děsně jde. Jednou, až uvidím její představení, určitě uznám, že to je pravda, protože jí to fakt půjde. Tomu vážně věřím.

Nemůžu se na to dočkat.

A pak má psa. To je taky super koníček. My psa doma nemáme, protože táta je děsnej alergik, ale pes je stejně nejlepší zvíře. Kočky ne, ty jsou falešný. A všechno ostatní je sice fajn ale už to není taková klasika, pes je pes. A její pes je úžasnej. Má nehorázně roztomilý pacičky a čumák. A oči. Ňuf.

Ona je prostě jedinečnej člověk. Zajímavej člověk, co má sakra zajímavej život. I takový lidi existujou. Já třeba zas nemám a nejsem ani jedno.

Ona je jako můj naprostej opak.

A to je důvod proč je všechno tak platonický.

Proč asi nikdy nebudeme spolu.