Stalker

Mám prostě přání

Je léto, vedro. Nic se tu neobjevilo slušnou dobu. A v mým životě se taky moc nezměnilo. Bylo to možná nějaký temný období, mezi kterým se v mý hlavě neplodily tyhle výkecy. Nebo vrcholná lenost. Stále víc a víc ztrácím naději. Člověk by asi měl být optimista a věřit svejm snům, ono je to tak totiž zatraceně hezčí. Myslet si, jak všecko bude hezký, jak budeme veselý, jak se nám splní všechny ty hovadiny co chcem. Jenže...málokdo někdo tak veselej nakonec je. Lidi jsou prostě lidi a jinak to neuměj. Jsou mezi náma takoví, co mají podle ostatních všechno. Rodinu, zdraví, dobrou práci, peníze, lásku, roztomilýho psa..co vás jen napadne. A stejně spokojený prostě nejsou. Protože chtěj zase něco jinýho. Pak tu jsou takový, kterým chybí něco z toho podstatnějšího, jako je třeba rodina nebo zdraví a jsou stejnak daleko pozitivnějc naladěný jak ty, co maj skoro všechno, co by člověk mohl chtít. Je to děsně divný ale zároveň vlastně přirozený. Lidi jsou prostě takoví, nevážej si toho co maj a když jo, tak toho maj většinou málo.

Jsem děsně odporně chtivej člověk, když nad tím přemejšlím. A to chci jedinou věc. Ji. A to je na tom to nejhorší. Kdyby tak šlo bejt ten chtivej typ člověka, co chce třeba auto. Nebo sbírku víc jak milionu víček od pet lahví. Nebo třeba nějakou dovednost, třeba se naučit kreslit. Samozřejmě, to čmárání by v mým případě bylo asi zatraceně těžký, ale člověk to může OVLIVNIT. A stejně tak si může vydělat na auto a sbírat víčka. Možná, že jich jen tak nebude milion, možná, že auto bude mít svý mouchy, nebo potrvá dlouho než si ho koupíte, možná, že budete muset kreslit šest let, než od kolečka vůbec přejdete k takovýmu tomu tyčkovýmu panáčkovi, ale furt si to můžete ovlivnit jak nejvíc dokážete, můžete se snažit jak jen dokážete a jen málokdy se vůbec musíte starat o někoho dalšího, minimálně ho nepotřebujete přímo k plnění cíle.

Se mnou je to o dost složitější, komplikovanější. Je to jako na hodiny češtiny, nebo vlastně kterýhokoliv jazyka, když si to tak vezmete (jo, furt mi nejdou přirovnání). Tamto je gramatika. Tu se prostě našprtáte. Tečka. Je to na vás a jestli fakt chcete, dokážete to. Tohle je komunikace, nebo třeba sloh. Tam to ovlivňujou daleko víc vaše schopnosti, nebo talent a tak. To se prostě nejde naučit samo od sebe. Samozřejmě, jde se v tom zlepšit, stejně jako úplně ve všem, ale i když budete makat, nikdy nebudete tak dobrý, jako někdo, kdo k tomu má vlohy. I když budu makat, i když se budu snažit, nikdy nemůžu prostě zařídit, aby mě měla ráda. Jo, přirovnání mi fakt ukrutně nejdou.

Proč jen si musím přát něco tak nemožného, něco, co prostě nemůžu mít? Proč jen....

Má to vůbec cenu neustále opakovat?

Na tyhle otázky se ptám každý den. Nikdo mi na ně odpovědět nemůže. Nebo jako, kdyby byl nějakej bůh, ať už by to představovalo nějakýho bílýho týpka s vousama až na zem, nebo prostě fialovej list s inteligencí všech lidí dohromady, tak ten by mi asi odpovědět mohl. Jenže já jsem ateista a jestli už ten bůh existuje, očividně není schopnej s lidma komunikovat. Ještě by teda bylo možný, že s váma mluví skrze sny a vy to pak zapomenete a když ne, tak máte takovej ten věšteckej sen, že se vám zdá něco a pak se to stane. Ale to je dost blbý, protože mě osobně se to stalo párkrát a jedinej případ, co si fakt pamatuju je, že mi měla spadnout propiska ve dvanáct hodin a osm minut na hodině fyziky, což fakt nechápu, že jestli mi bůh chce něco sdělovat, proč zrovna takový hovadiny. Každopádně, kdyby to tak bylo, vzbuzuje to hromadu dalších otázek, jako třeba, kdo potom může za spánkovou paralýzu.

No nic, radši zůstaneme u mýho stoprocentně přesvědčenýho ateistickýho názoru, že bůh prostě není. Takže mi nikdo neodpoví (taky jste zapomněli, o čem byla původně řeč?). Prostě mám nesplnitelný přání.

A to je pěkně ubíjející.

Už z principu se k sobě nehodíme. Ona je jako princezna, dokonalá, úžasná a já...já...vždyť se ani nemůžu kouknout do zrcadla. Nejsem hezkej tvor. A povahově už vůbec ne. Neumím s lidma mluvit, jsem zažranej introvert prostě a i kdyby se mi chtělo, nedokážu s tím nic udělat. Jako zase, bylo by děsně hezký bejt optimista a myslet si, že je možný dokázat všechno, jenže...jenže prostě jenže. Už ani přemejšlet nad hovadinama nezvládám.

Jdu si dát kus goudy, to člověka povzbudí, když už nic jinýho.

Ano, ano, Stalker se vrací. Člověk si uvědomuje, že potřebuje prostě čtvrt hodiny bez rozmyslu mlátit do klávesnice z pohledu Stalkera, protože i když se mu v něčem určitě podobám, v něčem jsem (doufám) naprosto jiná - i když to, jak moc se od Stalkera liším by asi lépe dokázali posoudit lidi, co mě znají, než já sama :D
Takže ano, budou tu další výkecy bez nějakého většího děje, kde se opakují stejné věty, stejná slova a stejné problémy....hmmm to zní vysloveně jako něco extrémně zajímavého, že ano xdd