Macey Eruantiel

Prolog

    Vracela jsem se od studny s plným vědrem vody, pro které jsem byla poslána. Jakmile jsem však uviděla, co se stalo, vědro mi spadlo na zem. Rozbilo se a voda se rozlila všude kolem. S tím jsem si ale nedělala starosti. Všichni z mojí vesnice byli kamenní. Rozběhla jsem se blíž. Každý z nich měl ve tváři strach a vypadal, jakoby chtěl utéct. Bohužel ale utéct nestihli. Procházela jsem celou vesnicí, vypadalo to, že jsem jediná, kdo unikl. Lidé stáli před svými domy nebo byli schovaní uvnitř. Děti se schovávali za rodiči. Ale všichni měli ten stejný výraz strachu ve tváři. Kámen, všechno bylo kámen. Dokonce všechna tráva i květiny se stali kamennými. Konečně jsem se dostala k mému domu. Se strachem jsem otevřela dřevěné  dveře. Viděla jsem kamenného otce s matkou a za nimi se schovávali moji dva bratři a sestra. I moje malinká sestřička? Bylo jí teprve patnáct let. Její malinké kamenné tělíčko bylo schované za matčinou sukní. Zkameněli jí i slzy na tvářích.  Co se tu stalo? Kdo by tohle mohl udělat malé vesničce elfů? 

   Vyběhla jsem do patra, kde jsem měla pokoj. Pod postelí jsem našla malou knížečku. Taková už hodně stará, ani jsem nevěděla, jak moc, ale přála jsem si, aby měla všechny strany. Byla to kniha elfských kouzel. Začala jsem listovat knihou. Konečně jsem se dostala k něčemu, co by mohlo pomoct. Bylo to kouzlo, které umožní čemukoliv mluvit. Takže i kameni. Kouzlo jsem sice našla, ale tady začíná ten problém. Jsem ještě mladá a neumím čarovat. Naštvaně jsem hodila knihou do kouta pokoje a rozběhla se ven. 

   Běžela jsem zpátky do lesů. Možná neumím čarovat, ale promluvit s vyššími elfy snad mohu. Vstoupila jsem na mýtinku. Poklekla jsem a čekala zda se některý z vyšších elfů zjeví nebo ne. Po chvilce se přede mnou objevila elfka se zlatými vlasy, černýma očima a kůži jemně nazlátlou. Byla to zlatá elfka. S úctou jsem se jí uklonila.

 ,,Copak žádáš maličká?" usmála se na mě.

 Kdyby mě takhle oslovil někdo jiný urazilo by mě to. Vždyť mi za týden bude sto let, takže budu už dospělá. 

,,Moje vesnice je celá proměna v kámen." 

,,Tuhle zprávu už jsem bohužel slyšela, ale nemůžu to kouzlo zvrátit. To může jen ten, kdo ho vyvolal," povzdechla si.

,,Tak prosím, řekněte mi, kdo to byl."

,,Byl to mocný čaroděj, který žije na zámku za Velkou Horou," ukázala mi směr.

Velkou Horu znám. Žádný elf tam ale nikdy nebyl. Říká se, že je to údolí, kde se elfové nevítají. Prý nás tam nemají rádi a někteří nás dokonce nesnáší. To by vysvětlovalo, proč to ten čaroděj udělal.

,,Dobře tedy, vydám se tam," řekla jsem s odvahou.

,,Věděla jsem, že jsi předurčena k velkým věcem Macey. To tvoje vlasy to o tobě vypovídají. Elfové s červenými vlasy jsou vzácní a většinou dokáží něco opravdu důležitého. Věřím v tebe, maličká," pokynula mi hlavou a pak zmizela.

Zmateně jsem se rozhlídla kolem sebe a doufala, že ji ještě někde zahlédnu, ale byla už opravdu pryč. Nechápala jsem, co myslela tím, že jsem předurčena k velkým věcem. Ale jedno jsem věděla - svoji vesnici zachránit musí. 

   Doběhla jsem domů. Do tašky jsem hodila knihu kouzel, průvodce ostrova Carnicemen nějaké ovoce a chléb. Kromě batohu jsem si na záda nasadila ještě otcův luk. Matka nikdy nechtěla, abych z něj střílela, ale otec mě to tajně učil. Teď se mi to opravdu hodí. Zkontrovala jsem zda mám všechno a vydala jsem se směrem k Velké Hoře. Tohle bude dlouhá cesta.