Macey Eruantiel

1.kapitola

    Tyhle cesty plné ostrých kamenů jsou pro elfy opravdu nepříjemné. Což je ovšem logické, když nenosíme boty. Šla už jsem hodiny. Nohy jsem měla od krve, docházela mi síla, ale nezastavovala jsem. Odpočnu si až po soumraku.

     Šla jsem dál a dál, ale pořád vše vypadalo stejně. Přede mnou se táhla velká cesta a kolem nic, jen prázdno. V dálce bylo vidět pár lesů. Určitě je v nich spousta lesních elfů, stýskalo se mi po rodině. Ale kdybych tohle nedokončila už nikdy bych žádnou rodinu neměla. A co by byla elfka bez rodiny? Nic.

     Začala jsem si zpívat píseň, kterou mi vždycky zpívala moje matka. Bylato moje oblíbená. Dodávalo mi to sílu a já mohla pokračovat v cestě.

     Bylo to zvláštní. Přišlo mi, že už jdu tak dlouho, aby byla noc, ale Slunce pořád svítilo. Bylo strašné horko. Chtěla jsem si sednou, napít se a najíst, ale nebylo kam se schovat. Svoje dlouhé červené vlasy jsem si tedy aspoň stáhla do vysoké drdolu, abych se tolik nepotila. Promnula jsem si vlasy v ruce a zadívala jsem se na jejich barvu. Co je na červených vlasech tak výjimečného? Třeba se zlatá elfka mýlila, nejsem nijak zajímavá.

    Pak mi to došlo. Jsem elfka a umím zpívat. Tuhle část naší magie znám i já. Kouzlo našeho zpěvu spočívá v tom, že si umíme od přírody vyzpívat věci. Když mi bylo asi dvacet pět, ano to jsem byla ještě prcek,mě matka učila Píseň stromů.

„Macey,tuhle píseň si pamatuj, je opravdu důležitá. Díky ní se můžou stromy dokonce i hýbat ve tvůj prospěch. A věř mi, že stromy mohou být velmi užiteční pomocníci."

Ano,přesně tohle mi říkala. Jen si vzpomenout na ty slova. Musela jsem se na chvíli zamyslet, abych si vzpomněla. Pak jsem nabrala dech a začala zpívat. Slova mi najednou naskakovala sama a já zpívala a zpívala a u toho myslela na to, co chci. Chtěla jsem kolem sebe mít pár stromů. Píseň skončila a já otevřela oči.Ten les, co jsem předtím viděla v dáli, teď byl kousek ode mě. Rozběhla jsem se k němu a schovala se kousek od okraje. Sedla jsem si na zem a opřela se o strom. Konečně jsem si mohla znovu rozpustit vlasy. Vytáhla jsem jablko a s chutí se do něj zakousla. Ještě jsem si ukrojila krajíc chleba, zapila to vodou a pak jsem usnula.

     Probudilo mě ostré sluneční světlo. Promnula jsem si oči a začala pomalu vstávat. Všechno mě bolelo. Koukla jsem na svoje nohy byly plné modřin, odřenin a dalších ran. Svoji drobnou rukou jsem přejížděla nad chodidly a zaměřovala se na hojení ran a tlumení bolesti. Rány jedna podruhé pomalu mizely.

      Z batohu jsem vytáhla další jablko a vypadala se dál na cestu. Po pár hodinách chůze po té příšerně kamenité cestě jsem se konečně dostala do lesa. Hned jsem se cítila mnohem lépe. Les mi dodával energii. Začala jsem si vesele prozpěvovat. V tom jsem uslyšela divný zvuk z oblak. Zvedla jsem hlavu. Viděla jsem letět obrovského červeného draka. Rychle jsem uskočila z cesty a schovala se za keř. Musela jsem dojít už docela daleko, protože draka jsem naživo ještě nikdy neviděla. Učila jsem se o tom, že draci jsou buď volní nebo jsou ochočení dračími jezdci či horskými elfy.

    Horští elfové, to bude ano. Jsem čím dál tím blíže hoře. Zůstala jsem sedět za keřem a vytáhla si průvodce ostrova Carnicemen. Nalistovala jsem se kapitolu o horských elfech a začalačíst. Pamatuji si, jak nás učili, že tihle elfové jsou barbaři. Podle téhle knihy to tak opravdu je. Mají vlastnosti ze všech elfů nejpodobnějšílidem. Dále se tu píše že mají rádi otevřené prostory, ale jsou až moc útoční. Tak proto mě před nimi matka varovala.

„Dítě moje malé, vyhni se horským elfům. Závidí nám a až moc milují svoje území," říkávala mi kdysi dávno.

      V knize jsem také našla varování. Podle ní dokáží zvednout nad hlavu i krávu a po svých nepřátelích hází velké kameny. A samozřejmě – umí si ochočit draky. Promiň mami, nemám se jim jak vyhnout, musím projít přes Velkou Horu.

      Znovu jsem zvedla pohled k obloze. Drak byl pryč a já se mohla vydat zpětna cestu. Uviděla jsem před sebou několik domků. To bude další vesnička lesních elfů! Vypadala podobně jako ta naše. Rozběhla jsem se k ní. Jenže mě čekalo nemilé překvapení. Byla úplně jako ta naše. Elfové zkameněli. Stáli tam a ve tvářích měli stejný výraz jako všichni u nás doma. Odrážel se jim tam strach. Začala jsem plakat. Vypadá to, že ten čaroděj je větší hrozba než jsem simyslela. To proto mě za ním zlatá elfka poslala a řekla, že jeto velice důležitý úkol. Ten čaroděj chce zničit všechny elfy! Ale proč já? Proč to zlatí elfové nevyřídí sami? Vždyť to oni mají být ti nejmocnější ze všech z nás. Myslím, že i oni se začínají bát. Takže je to tedy všechno na mě.

      Postavila jsem se na nohy. Musela jsem využít toho, že jsem se dostala do vesnice. Docházely mi zásoby. Vešla jsem tedy do jednoho z domků. U vnitř byl mladý elf s elkou. Objímali se. Cítila jsem, jak mi potvářích tečou další slzy. Tomuhle všemu jsem unikla, jen protože jsem šla pro vodu. Omluvila jsem se jim a vzala si od nich nějaké jídlo a menší zásobu vody. Když jsem z toho domku vycházela, ještě jednou jsem se na ty dva ohlédla. Museli vědět,co je čeká a nejspíš chtěli zůstat spolu. Taky chci jednou takhle někoho milovat. Utřela jsem slzy a odešla.

„Jás e ti pomstím! A všechny je zachráním!" vykřikla jsem, co nejvíc nahlas.

Jen šum větru a listí mi odpovídal. Věděla jsem, že žádný čaroděj, co žije až za Velkou Horou mě odsud neuslyší, ale byla jsem plná lítosti a vzteku. Jenže jak to udělám? Nemám ponětí, jak se mu pomstít. On je mocný čaroděj a já jen elfka se slabou magií. Jediný kdo má silnější magii než velcí čarodějové jsou mágové. Ale který mág by mi ochotně pomohl? A navíc je o nich známo, že jsou příliš arogantní. Myslí si, že jsou něco víc, když maj ívystudovanou magii. Mám ale spoustu času na to, abych vymyslela plán na toho čaroděje. Vždyť jsem ještě kilometry před Velkou Horou a on žije spoustu dalších kilometrů za ní. Znovu jsem si hodila batoh s lukem na záda a opět se vydala na moji ještě příliš dlouhou cestu.