TAE
„Tae, vstávej." Uslyším nepříjemně známý hlas.
„Mami?" pootevřu oči a zadíám se do její ztrhané tváře.
„Teď mě poslouchej, broučku. Tatínek neví, že tady jsem a nerada bych se s ním zase pohádala, takže vyskoč a jdi si vyčistit zoubky. Zabalila jsem ti trochu oblečení a pana Ouška. Budeš u mě jen malou chvíli a pak se zase k tátovi vrátíš. Všechno bude dobré." Odhrne mi vlasy ze zpoceného čela a zkroutí rty do úsměvu.
Prudce se posadím a povzdechnu si. Jen jeden sen a připomene mi jak moc mi máma vlastně chybí.
Prostěradlo pode mnou je prosáknutá potem a budík na stole ukazuje dvě ráno.
Snažím se nevnímat fakt, že už je mi dvaadvacet a místo toho nahmatám svoje prášky. Ani je nepočítám, prostě jich spolknu kolik můžu a potom vstanu.
Narozeniny jsou nejhorším dnem v mém životě, hned po výročí smrti mamky. Zjevně to má nějaký vliv na počasí, protože venku začíná hustě pršet.
Pamatuju si na svoji oslavu osmých narozenin, když máma ještě žila a byla s tátou. Pozvali lidi od nás ze třídy, koupili dort, nafoukli spolu spoustu balónků, zamluvili koupaliště kde se to mělo pořádat a udělali všechno o co jsem si řekl. Na hlavu mi narazili nakřivo tu směšně vypadající špičatou čepičku a oba se na mě povzbudivě zazubili. Jenže nikdo nepřišel. Máma mě tehdy chytla za ruku, podívala se mi do očí a bylo vidět jak je zklamaná. Ze mě. Z toho, že nejsem schopný najít si kamarády. Přišel jen jeden kluk, který ani nebyl pozvaný. Myslím že se jmenoval Loocie, ale nevím jistě. Nabral si dort a zase rychle odešel.
Vejdu do koupely a vezmu si antidepresiva. Chvíli se na sebe dívám do zrcadla a pak se zkusím usmát. Já nepotřebuju kamarády. Ani otce. Už nepotřebuju nikoho.
„Tae, pojď na chvíli do hospody, oslavit svoje narozeniny." přemlouvá mě po telefonu J-hope můj jediný kamarád. Lehnu si na postel a chvíli uvažuju. Opít se hned ráno by byl dobrý způsob jak na všechno přestat myslet. Pokud půjdu zbavím se všech svých negativních myšlenek ale na druhou stranu...
„Tae! Jsi v pořádku? Proč neodpovídáš?" J-hopův hlas zní vyděšeně a zdá se že začíná panikařit. Musí to občas být hrozné mít kamaráda, který každou chvíli přemýšlí nad tím že by se podřezal.
„Počkám na tebe na zastávce." S těmito slovy zavěsím.
KOOKIE
Suga měl pravdu, venku je hnusně. Se smíchem zaběhneme do nejbližší hospody.
„Hele, podívej na ty divný kluky naproti nám." Uchechtne se Suga, platinový blonďáček a ukáže na dva muže za barem. Jeden černovlasý občas zvedne skleničku, zadívá se do ní a pak ji zase odloží. Na nápor slov toho druhého hnědovlasého občas zareaguje souhlasným zamručením.
„Looseři." ucedím.
Tenhle typ lidí nesnáším. Zdá se mi že jeden se lituje a ten druhý ho musí tahat z jeho deprese, což vůbec není jeho povinností. Většinou si tihle lidé nezaslouží soucit.
„Nemysli na to už." Zaslechnu říkat toho druhého a v ten moment se černovlasý, ten ulitovaný blb zvedne a vyjde ze dveří do hustého deště. Vsadím se že mu dala kopačky nějaká mánička, ale nemá to tak řešit. Vypadá docela dobře, až na ty pytle pod očima a okousané nehty.
„Vei! Počkej!" zakřičí za ním ten hnědovlasý a při tom jak vyskakuje ze židle ji málem převrátí. Zvedne svoji šusťákovou bundu, která mu upadla na zem a vyběhne ze dveří.
Chudák.
Zvednu se a pomalu se táhnu za nimi. Suga vyskočí a chytne mě za rameno.
„Počkej, kam valíš? Objednal jsem nám martini, navíc venku pořád hrozně prší." Zasyčí mi do ucha aby to barman neslyšel.
„Půjdu ven jen na minutku. Pokud se nevrátím tak to vypít zvládneš. Počkej tady, nebo pojď se mnou, ale ten chlap nás sem nikdy nepustí." Obrátím se na něj a on s pohledem upřeným na zadek nějaké hostesky otupěle přikývne.
„Myslím že to tady nějak zvládnu."
Nevím co mě to popadlo a proč jsem potřeboval na vzduch. Na smrad cigaret a alkoholu už jsem si zvyknul, ale v té chvíli mi to hrozně vadilo, navíc mě zajímali ti chlápci. Vidím jejich dvě siluety v nedalekém podchodu a tak se tam ze zvědavosti vydám.
„Mám toho dost! Musí to skončit Hoppie, je mi hrozně." Křičí ten černovlasý a divoce máchá rukama.
„Máš to v životě těžký.."
V ten moment přestanu poslouchat. Ta věta mě vrací zpátky do doby kdy mi bylo sedm. U dveří klečel nějaký pán a říkal mi to samé, za mnou seděla matka, bílá jako stěna a v rukách svírala špinavou vařečku. Všichni byli v ten moment nešťastní... ale teď? Teď žiju jako by se to nikdy nestalo.
„...mám o tebe strach.. jako všichni. Nezáleží na tobě jenom mně. Má o tebe strach i Mei, celá třída, učítelé, táta..."
Oči černovlasého pomalu tvrdnou. Napřahuje se a silně uhodí hnědovlasého do tváře. To je na mě moc. Dojdu až za nimi a zprudka si ho otočím k sobě.
Překvapení v jeho očích se mísí na malý moment se zmatkem ale potom se mi vytrhne a působí naštvaně.
„Jsi úchyl?" vyštěkne a pak zavrtí hlavou a odejde pryč z podchodu.
