Dědictví minulých

John Curtain

  Vzduchem se rozléhalo skučení větru a šustění listí. Stromy si ševelením stěžovaly na sychravo, jenž jejich území ovládalo a dívka běžící kolem nich, jako by jim rozuměla. Ale nevěnovala tomu pozornost. V těžkém vzduchu stejně těžce oddechovala a snažila se uklidnit svou rozbouřenou mysl. Už to nemohla dál snášet - všechno to, co se na ni sypalo. Rodina, škola, vztahy, i ona sama. Ještě nikdy nebyla tak nestabilní. Před třemi lety se světu obrnila a vybudovala si zeď, za kterou pečlivě ukrývala své emoce. Doposud se jí to dařilo, držet na uzdě to, jak se projevovala, ale i to, jak na všechno reagovala. Když ji něco vytočilo, stačilo jí, aby se párkrát zhluboka nadechla, myslela na jednorožce, popřípadě s něčím nebo s někým praštila o nejbližší zeď. Ale teď? Jako by před tou zdí jejího dokonale křehkého sebeovládání stály postavy s kladívky a pomalu, ale jistě, ji bořily. Frustrovaně vydechla. Tohle snad nebylo možný. Co se stalo? Přece to nebylo tak v háji. Ještě se držela, nebo ne?
  Kruci.
  Najednou jí lýtkem projela ostrá bolest a sevřela jí svaly v silných rukách. Sakra, sakra, sakra. Vždycky jí dělalo problém správně u běhu dýchat, ale teď se to vážně nehodilo. Potřebovala se ještě proběhnout. Opatrně popošla k místečku porostlém mechem a posadila se do vlhké peřinky. Fajn, rozmasírování trochu pomáhalo, ale věděla, že to časem ustoupí samo, jenom to čekání, to nebylo nic pro ni. Jako pro ohnivé znamení pro ni nebylo čekání vrozenou vlastností, to ani trochu. Ostatně, tomu, že s ní nebude lehké pořízení, nasvědčoval fakt, že nosila oheň na hlavě. Kdyby svítilo slunce, ve vlasech, už tak dost rudých by se jí proháněly malé ohníčky. A oči měla divoké, odvážné a nespoutaně zelené. Lemovaly je dlouhé tmavé řasy, i bez pomoci make-upu a pleť měla bledou a přesto zdravě vyhlížející.
  Fajn, bolest je pryč, ale asi by se měla protáhnout, to by mohlo další takovou situaci trochu oddálit. Když si vzala do pravé ruky protichůdný loket, křuplo jí v rameni. Tohle přesně chtěla. Cvik zopakovala i u druhé ruky a zrovna, když se rozkročila, aby se mohla hlouběji předklonit, zamrazilo ji.
  Lili.
  Vyskočila tak rychle, že jí před očima začaly černé skvrny tančit čtverylku. Bože, jak ten tanec nesnášela. Vždycky když-
  Lili.
  Ok, tak tohle už nebyla náhoda, vážně to jméno zaslechla. Tohle jméno znala, vždyť jí šestnáct let bylo vlastní. Rozhlédla se kolem sebe a nastražila uši. Stála tam jako anténa dobrých pět minut, ale ten šepot už nezaslechla. Usoudila, že je víc v prdeli, než se jí původně zdálo a znovu se rozběhla, tentokrát ale o něco váhavěji. Přece nebyla blázen, nebyla. Možná občas musela trochu poposednout, aby si sesedla z vedení, ale přece. Aby slyšela hlasy? Né, zas tak daleko to zajít nemohlo. Běžela dál a cítila, jak se jí vlasy v ohonu kolébají ze strany na stranu. Vítr jí narážel o světle moudrou větrovku a úspěšně už jí prostoupil černými legínami. I když byl chladný, nestudil ji, spíše hřál. V kapse ji tížila tíha jejího vlastního mobilu. Ne, nebude nikomu volat, rozhodla se a běžela dál. Uviděla rozcestí se dvěma cestami. Mimoděk si uvědomila, že takhle je to se životem. Máme jenom dvě možnosti, buďto život a nebo smrt. Les a nebo turistické kolečko okolo, kterým sice nevyhnutelné oddálíte, ale jednou stejně budete muset odbočit vlevo, do lesa, vstříc temnotě a smrti. Zelené oči zkoumaly možnosti a zpod rudých vlasů se div nekouřilo, jak se jí mozek snažil rozhodnout. Kašle na to, poběží rovně. Trochu oddalování člověka nezabije. Už se ocitla na rozcestí a když udělala první krok vstříc většímu okruhu...
  Lili.
  Kurvadrát, tohle už fakt není vtipný a stoprocentně to bylo živý. A vycházelo to zleva - z lesa. Proč vždycky všechno děsivé pochází z lesa? Nohy okamžitě a na místě ustaly v pohybu. Stačily dvě sekundy, aby rutinu znovu obnovily, tentokrát pomaleji a jiným směrem.
  Drobnou postavu zahalily stíny. Teď, když už se dívka nesoustředila na souboj uvnitř sebe, naslouchala okolí. Vládlo tu ohlušující ticho. Protínalo jej pouze velmi podezřelé šustění, jako by ty stromy byly živé. Jako by listí mělo vlastní hlavu a půda mohla co chvíli její kroky na dobro ponechat v zapomnění. Tahle děsivá scéna se umocnila za pár chvil, když se cestou prohnal vítr. Jako by se les nadechl. Studeně, sípavě, naléhavě.
  Dívku polil studený pot. Pokračovala v cestě, už dávno neběžela. Dál šla pěšinou, za zvukem, který chtěla prozkoumat a který neslyšela. Za obrazem, který chtěla spatřit a nikdy neviděla. Cítila, jak její nohy neustávají v pohybu, i když její vnitřnosti se kroutily a řvaly na ni, aby se otočila a už nikdy se sem nevrátila. Už to však nebyla ona, kdo vedl její kroky. Cítila se, jako by měla kolem pasu provaz s pěti uzly a hluboko, v samém srdci tohoto Království stínů byl někdo ukrytý a tahal ji hlouběji a hlouběji. Když už se zdálo, že jde celou věčnost, sama od sebe se zastavila. Pěšina se před ní stále klikatila, ona ale přirostla k místu. V uších jí dunělo a ona velmi pomalu otočila hlavu doleva.
  Stála vedle mýtiny. Jak to, že si jí nevšimla, když šla kolem? Nebo kdykoli jindy, když tu byla. Do lesa brala mladší sourozence, když zlobili, aby je vystrašila povídačkami o neklidných duších lesa. Věděla o všech mýtinách v tomhle lese a to i přes svou dyskalkulii. Nebylo těžké, zapamatovat si číslo dvě. Jedna velká a druhá malá, sotva pro osm lidí. Tuhle ale neznala a byla si tím sakra jistá, tuhle by si určitě zapamatovala.
  Mýtině totiž dominoval hrob. Nebo spíš náhrobní kámen. Malý, prostý, ze zvětraného kamene, porostlý mechem, zarostlý trávou všude kolem. Jako zmámená přistoupila blíž.
  Hned, jak na mýtinu vstoupila, oči se jí zalily slzami a tělo se jí roztřáslo. Nevěděla, co to znamená, ale tušila, že tohle nebylo běžné místo pro narozeninové oslavy s překvapením. Sále se blížila k hrobu a třas se stále zvyšoval, jakoby tady stála nahá a bosá. Ten kámen se stále a stále přibližoval, až stanula přímo před ním. Slzy ji v očích pálily víc, než při prvním kroku, ale na tvářích žádné strúžky necítila. I třas, jakoby na chvíli ustal.
  Poklekla.
  Kdyby byla plně při vědomí, asi by ucukla před nepřirozeně studenou hlínou, na níž koleny spočinula. Jakoby klečela na ledu, tak studeně to pálilo. Váhavě vztáhla ruku a zamrzla v pohybu. Přerývaně dýchala a pomalu si uvědomovala skutečnost. Co to dělá? Pak, jakoby ji naplnilo vědění se vzpamatovala a přiložila dlaň na studený kámen, který se jí drolil pod prsty.
  Jakmile se dotekem setkala s náhrobkem, ztuhla a byla by ucukla, kdyby se mohla hýbat. Tělem jí projel pocit, podobný zásahu elektrického proudu, hlava se jí zvrátila dozadu, ústa otevřela dokořán a slzy vytryskly naplno. Jen matně vnímala, co se děje kolem. Zdálo se jí, že hoří, že ruka položená na chladném kameni se stala jediným pojítkem s reálným světem, který teď oblékl černobílé roucho. Koruny stromů nad její hlavou, které mýtinu skrývaly před zraky ptáků na obloze se slily v jednu černou šmouhu a dívčina ústa němě vykřikla.
  Bolest. Strach. Hlad. Prázdnota. Krev. Beznaděj. Pusto. Konec. Smrt.
  Dívka se zhluboka nadechla, otřesená z toho, co se právě stalo. Probrala se z tranzu. Jediným rychlým pohybem k sobě z kamene vztáhla svou ruku a po čtyřech couvala dozadu, neustále lapajíc po dechu. Srdce jí v hrudi zběsile tlouklo, jako pták křídly do klece, v níž je uvězněný. Po pár metrech jí paže vypověděly službu a ona se zhroutila na záda. Začala kašlat, jakoby strávila nějaký čas v zakouřené místnosti a ocitla se na čerstvém vzduchu. Přesně tak se totiž cítila. Podařilo se jí přetočit se na bok, dlaněmi se zapřít o travnatý koberec a zhluboka dýchat. V jejím zorném poli se opět ocitl náhrobní kámen. Nevěřícně na něj hleděla. Jak dokázal kus kamene, že se cítila jako shozená z útesu, přejetá parním válcem a umlácená naštvanou gorilou? Váhavě se zvedla na loktech a klopýtavě se doplazila o něco blíž. Poprvé za tu dobu, co se tu ocitla, věnovala pozornost vytesanému jménu.
  John Curtain.
  Nevěděla proč a ani náhodou jak, ale byla si sakra jistá, že právě prožila něco ze života Johna Curtaina.