Dědictví minulých

Předvečer všech svatých

  Lili odjakživa milovala svátek zemřelých. Už od kolébky ji to táhlo ke smrti. Nikdy se nikomu slovem nezmínila, že ji přitahují půlnoční hřbitovy, opuštěné budovy a strašidelné hrady. Zdálo se, že po nedávném incidentu PJ se její touha nechat se zabít ještě zvětšila. PJ, tak si Lili pojmenovala události, kdy ještě žila - v rámci možností - normální život. Rozdělila si život na PJ a PoJ, což byly zkratky pro Před Johnem a Po Johnovi. Nápadité, nemyslíte?
  Už několik týdnů ji trápila ta událost s náhrobkem. Zkoušela přijít na všechna možná logická vysvětlení co se mohlo stát - halucinace, sen, šok z únavy, nebo posttraumatická reakce na stres; jenomže ta přišla až potom. Od té doby se jí zdálo, že slyším hlasy. Řeknu vám, už předtím byla cvok, ale tohle už i na ni bylo mimo tabulky.
  Žádné z logických vysvětlení se nedalo potvrdit a to ji děsilo. Sir Arthur Connal Doyle totiž s oblibou rád říkal, že Pokud vyloučíme vsechno logické, tak cokoliv, ač se nam to zdá být jakkoliv nepravděpodobné, musí být pravda. Za tuhle větu mu Lili velmi ráda s ironickým potleskem děkovala. Teď měla neustále pocit, že se tím stupidním kamenem přenesla na vesmírnou loď plnou zelených lidiček, co jí strčili něco do zadnice. Tohle uvažování nijak nesouvisí s událostí John, byla magor už předtím.
  Ještě víc ji ale stresovalo, že ačkoliv se do toho lesa vrátila kolikrát chtěla, ten pocit tahu už nezažila a náhrobek, dokonce ani mýtinu už nenašla. Absolutně to nedávalo smysl. Sice byla stresovaná, když se TO stalo, ale nic nevysvětlovalo, proč si její hlava vymýšlela takové věci.
  Bim. Bam.
  Bim. Bam.
  Bim. Bam.
  Bim. Bam.
  Kostelní hodiny osmkrát odbily. Kostelní věž byla zahalena v mlžném závoji a tmavou ulicí se rozléhal klapot podpatků, který udával rytmus písni, kterou zpíval vítr, v čtyřčtvrťovém taktu. Dívka, jež kráčela svatou nocí se ani jednou neohlédla. Černý kabát převázaný v pase měl kapsy akorát, aby si v něm mohla dívka schovat ruce, do ktetých se i přes kožené rukavice opíral vítr. Už z dálky viděla hrobku za branou hřbitova. I přes četnost lidí na tomto místě, se rusovláska cítila jako ten nejosamělejší člověk na světě. Ten pocit jí naplňoval žaludek chladem a rozechvíval střeva jako struny. U ucha jí šuměly listy, které se střídaly s šepotem lidí, kteří ji míjeli. Prošla první řadou kamenného sadu, druhou, třetí, čtvrtou... Až se zastavila u jednoduchého čtvercového náhrobku s pěti jmény a pěti fotografiemi zanesenými v žulové textuře.
  Jako malá nechápala, jak mohou lidé stojící u hrobů tak zamrznout, dívat se do nikam, jakoby se s nimi zastavil čas. Doteď to nechápala, ale sama to dělala. Přistihla se u toho několikrát. Její hlava byla plna vzpomínek na ty, které pokrývala vrstva leté hlíny, že se prostě odmítala soustředit na cokoliv jiného. Předpokládala, že tohle je případ i ostatních. Pokřižovala se a začala s modlitbou. Kdo by si pomyslel, že léta strávená v kostelní lavici opravdu k něčemu budou. Když v duchu řekla slovo Amen, poklekla.
  Ach, babičko, kdybys tak věděla.
  Ráda mluvila s mrtvými. Přišlo jí, že lidé ze vzpomínek vás nemohou zklamat, protože vždy budou takoví, jací ve vaší paměti. ,,A co, že jsem šílená? To ti nejlepší jsou." Tohle si strašně ráda opakovala. Připadalo jí, že je pak menší cvok. Nebo se s tím lépe smiřovala.
  Svěřila se prarodičům s jejím trápením. A jak už to bývalo, její vzpomínky na babičku s dědou jí poradily, co dělat.
  ,,Nevzdávej se, Lili. Copak nejsi Greenová? Greenovic ženy se nikdy nevzdávají, zlatíčko." Tuhle větu jí babička řekla, když hrávala na housle a chtěla to vzdát.
                                  ***
  ,,Nezvládnu to babi, všechno to kazím!"
  ,,Liliano Margot Greenová, okamžitě se na mě podívej." Babička vždycky měla tak jemný hlas, ze kterého sálal respekt. Lili se bez prodlení na starou ženu podívala. Ve vrásčitém obličeji se jí odrážely zkušenosti, její modré oči toho tolik vyprávěly a ústa se vlídně smála. Nikdo na světě se nesmál jako babička Mary. Stejně jako nikdo na světě nevyprávěl tak úžasné příběhy, nebo nevařil tak úžasná jídla. Jen babička Mary.
  ,,V životě přijde ještě tolik zklamání, broučku. Budeš plakat a prosit Boha, aby tě zbavil utrpení. Budeš na dně, nebo na peahu bolesti, kolikrát nebudeš schopná spočítat. Ale chceš něco vědět?" Podívala se na muže v kárové pletené vestě s brýlemi na velkém nose a novinami v rukou, co seděl v křesle pod světlem lampy na čtení. Přišla k němu, políbila jej na čelo a její ruka spočinula na jeho rameni. ,,Stojí to za to."
  Lili s úžasem pár sledovala. Nikoho neviděla se na sebe tak dívat, jako se ti dva dívali na sebe.
  ,,Nevzdávej se, Lili. Copak nejsi Greenová? Greenovic ženy se nikdy nevzdávají."
                                  ***
  Dívka klečící u hrobu se probrala z tranzu. Polkla a setřela si zatoulanou slzu z tváře. Rozhlédla se po hřbitově. Najednou na ni padl neskutečný smutek, když uviděla hroby topící se ve tmě.
  Předvečer všech svatých byl jediným dnem, kdy si i zapomenuté děti vzpoměli na rodiče, aby jim zapálili svíčku v místě jejich věčného odpočinku. Ale ani tento jediný den v roce některé lidi morální hodnoty nedohonily. Měla pocit, že cítí smutek všech zapomenutých duší tady.
  Vstala od hrobu a přešla k vedlejšímu. Svíčky na něm byly vyhaslé a hlína neupravená. Lili si sundala rukavice a položila je ke kolenům. Vytvořila z prstů provizorní hrábě, aby půda měla alespoň nějaký řád a začala ji upravovat. Poté z kapsy vytáhla krabičku a vzala do ruky první svíci. Jakmile plamen políbil poprvé a naposledy hlavičku sirky, na mysl dívce vytanula pohádka o holčičce se zápalkami. Odsunula však příběh do pozadí. Takhle zapálila i další dvě svíce. Celkem tři, jedna za každou duši, co tu odpočívaly.
  Když hořel i poslední knot, jakoby se tři duše z desítek trochu upokojily. Jakoby si připadaly méně zapomenuté.
  Zvedla hlavu a pocit méněcennosti za druhé opět zesílil. Nemohla si pomoci, ta empatie byla neskutečně silná. Nemusela se rozmýšlet dvakrát, aby se zanedlouho její kroky ozvaly u každé zapomenuté mohyly.
  Svíčky hořely a mrtví zpívali. Zbýval jediný hrob, italského hraběte. Na hřbitově spal v samém rohu západní strany. Zvětralý vápencový kámen říkal, že zemřel v roce 1915. Lili se k němu vydala. Ani si nevšimla, že se za dobu jejího počínání stínová zahrada vyprázdnila. Zůstal jediný člověk a ten klečel právě u hrobu hraběte.
  Nechtěla ho rušit, tak si řekla, že její práce skončila a chtěla odejít. Něco na klečící postavě ale dívku přimělo zůstat. Očividně to byl muž, věk si odhadbout netroufla, ale vypadal, jako by do scenérie hřbitova nezapadal. Vyhlížel křečovitě, jako by tu už léta takhle čekal. Až po sekundě si Lili uvědomila, že si něco mumlá.
  A znovu to zažila, ten popud. Znovu měla kolem pasu lano, které ji k vyjevu táhlo. Když poklepala muži na rameno, otočil hlavu. A ona ztuhla.
  John.
  To jméno se jí v hlavě objevilo samo od sebe. Věděla, že je to on a nemusela ho ani nikdy vidět. Cítila ho.
  Znělo to zvláštně, ale cítila ho, jako tenkrát na mýtině. Byly to stejné pocity, pod jejichž náporem začala Lili okamžitě couvat. Chtěla od té bolesti utéct, ale nohy jí div nevypověděly službu. Musela se opřít o strom, aby znovu neupadla.
  A John se postavil.
  Pořád si něco mumlal, ale Lili nemohla přijít na to, co. Neslyšela ho. V uších jí hučelo jako na vlakovém nádraží.
  Udělal první krok. Jeho postoj byl rázný a výraz v obličeji vážný. Nepřestával si němě mumlat.
  A pak ho uslyšela. Ale jeho hlas se jí rozléhal v hlavě, jako by ušima vůbec nepřišel.
  ,,Za třicet let roku toho,
   narodí se dítě toho,
   syna nikdy nechtěného,
   matkou málem zabitého,
   života neznalého,
   mocí obdařeného.
   Duše čistá bez hříchu bude,
   vládnout bude duším všude."
  Lili vyběhla hřbitovní branou bez jediného ohlédnutí. Poslední, co viděla, než se jí zatmělo před očima, bylo modré světlo v západním rohu hřbitova.