,,Vítejte! Do nového školního roku!" prohlásila svým pisklavým hlasem naše matikářka. Přesně tohle jsem potřebovala jako první slyšet po prázdninách. Absolutně nechápu jak z toho může být tak nadšená. Když se rozhlédnu po třídě, zjistím, že ostatní taky nejsou moc nadšení z toho, že tu musí být. Sedla jsem si do poslední lavice co nejdál od učitelů, takže mám na všechny dokonalý výhled. Ve třídě panuje celkem klid. Pár holek si povídá a ostatní buď poslouchají ty kecy, nebo si pod lavicí něco dělají na mobilu. Já, jakožto nejneoblíbenější holka ze školy, jsem se nehorázným způsobem nudila. Po asi dvou minutách jsem si začala kreslit. Nakonec má nezkrotná mysl vytvořila anděla a nepovedeně ho přenesla na papír. Z mého světa mě ale vytrhl fakt, že si všichni stoupli. Neřešila jsem proč a zopakovala jejich pohyb.
Po asi deseti vteřinách jsem si uvědomila, že do třídy vešel řiditel.
,,Pohov, třído!" rozkázal hlubokým hlasem bývalého mariňáka a hrubým smíchem se svému vtipu rozesmál. Všichni se posadili, ale nikdo nezasmál. ,,Tohle, je váš nový spolužák! Doufám, že k němu budete slušní!" zahřměl a znovu se rozesmál. Do třídy vešel vysoký kluk. Má černé, trochu delší tmavé vlasy a tmavé oči. Bože, je úžasnej! Ne, není Clary, je to jen kluk.
Ještě jednou jsem si ho pořádně prohlédla. Vysoká, hubená postava, kterou se dokonale liší od ředitele Brightnama. Tmavé, až skoro černé, delší vlasy. Ne, že by byly nějak dlouhé, ale byly delší než nosí většina kluků. Jeho oči jsou jako oceán, ve kterém se můžu utopit. Tmavě modré, že se skoro nedají rozlišit od černé. Má křivý úsměv, kvůli kterému asi budu šílet. ,,Čau lidi." řekne chraplavým a přesto jemným hlasem a vytáhne jednu ruku z kapsy černých džín, aby všem zamával. Jeho levý koutek se zvedne ještě víš, jak projíždí pohledem každého ze třídy. Nevšimla jsem si, že by se na mně podíval. Teď bude následovat to, že se nám představí a řekne několik věcí o sobě, pak bude dvě hodiny mluvit učitelka, až nakonec vybere nešťastníka, který provede tohohle týpka po škole. Pak nám bude říkat co nás v tomhle roce čeká, blá bla blá. To fakt nepotřebuju. Začnu dolaďovat svou kresbu anděla, když mě z toho vyruší pisklavý hlas slečny Wringtnové. ,,...nebo snad ano, Clarisso?" je jediné co slyším. Všichni se na mě okamžitě otočí a to včetně nového kluka, který sedí hned přede mnou. Až teď si uvědomím, že vlastně nevím jeho jméno.
U nás na škole, je naprosto hrozné pravidlo: když mluvíme s některým z pracovníků školy, musíme si stoupnout. A tak jsem si stoupla.
,,Promiňte slečno, co jste říkala?" řeknu svým tichým hlasem a nejradši bych se propadla do hlubin tartaru.
,,Říkala jsem, že určitě dáváte pozor a nekreslíte si jako téměř každou hodinu minulého roku, slečno." prohlásí a já mám rázem dvakrát větší chuť skočit do tartaru šipku. ,,No myslím, že odpověď už znáte." řeknu a povytáhnu obočí, což u mě je gesto, kterým se ptám, jestli se můžu posadit. Učitelka jen uraženě kývne hlavou a dál se věnuje svým oblíbeným studentům. Vrátím se ke kreslení, ale vím, že něco není v pořádku. Nejdřív se kouknu nalevo a zjistím že nikdo z mých spolužáků na levé straně mě neznervózňuje. A jelikož napravo ode mě nikdo není, je mi jasné že to způsobuje někdo ze předu. Jakmile obrátím svůj zrak v před, zjistím, že mě má intuice nezklamala. Můj nový spolužák si mě pobaveně prohlíží. ,,Co?!" syknu a zvednu jedno obočí. On se rozesměje a dál ne mě pobaveně kouká. Až po chvíli se konečně/bohužel rozpovídá. ,,Nic, Clarisso. Jenom že krásně kreslíš."
S vykulenýma očima se kouknu na svou lavici a uvědomím si, že jako jeden z mála lidí viděl mé kresby. Nikomu je neukazuju. Z části proto, že se se mnou nikdo nebaví a zčásti proto, že můj skicák je pro mně jako můj deníček. Rychle sešit zaklapnu a schovám do lavice. Jsem si vědoma toho, že jsem rudá jako rak. Ale i přes to na něj hodím vražedný pohled a promluvím. ,,No, neznámej kluku, kterej měl zůstat ve svý noře a neměl sem líst, díky." na to zareaguje tak že zvedne jedno obočí-úplně jako to dělám já- a položí mi otázku tónem, jako by ho snad mrzelo že to nevím. ,,Neznámej? Před chvilkou jsem se představil a něco málo o sobě řekl. A myslel jsem, že taky vnímáš." zahrnu ho falešným úsměvem a co nejsladším hláskem povím: ,,Moc se omlouvám, vážně mě mrzí že to nevím." Na to odvrátím svůj pohled a dělám že se vážně zajímám o matematiku ve třeťáku na střední. Jenom slyším jak se směje a otáčí se. Znovu vytáhnu skicák a dokreslím anděla.
Ještě dlouho si kreslím a když si uvědomím, že je to už hotové, pyšně se na obrázek usměju. Chvíli si ho prohlížím a v duchu kritizuju, když zazvoní. Bůh mě nejspíš chce odměnit za to co jsem nakreslila. Dělám si srandu, v boha nevěřím. Sbalím si věci a chci odejít, ale když se chystám vykročit, zjistím, že přede mnou stojí můj nový spolužák. Polekaně uskočím a hodím na něj naštvaný výraz. Vůbec nic si z toho nedělá a zachovává kamennou tvář. ,,Will." řekne po několika vteřinách trapného ticha. ,,Cože?" zeptám se a abych ukázala že jsem zmatená zvednu jedno obočí. Malinko se usměje a zopakuje co říkal. ,,Will. Jmenuju se Will."
,,No, Wille, sice znám tvé jméno, ale tebe ne. A kdybych měla být upřímná, tak mě to ani nezajímá." řeknu klidně a chystám se odejít. Nějak jsem ale nedomyslela, že je o hlavu a něco vyšší, takže i kdybych ho oběhla dva metry okolo, stačilo by mu jen pár kroků a natáhnout ruku, aby mě chytil. ,,Ty mě ale zajímáš, Clarisso." řekne a spolu s jeho křivím úsměvem nezmizí ani jeho ruka kterou mě chytil. ,,Já tě zajímám? Fajn. Tak 1. nenávidím když na mě někdo sahá."-mezitím co to říkám sundám jeho ruku z mého pasu-,,Za 2. když už na mě někdo mluví neříká mi Clarisso, ale Clary. Za 3. jsem ta nejneoblíbenější holka na škole, takže ti vřele doporučuji jít se bavit s někým jako je tamhle slečna úžasná. Za 4. jsem nerd co miluje knížky který nikoho jinýho neberou." vychrlím na něj a on se při tom celou dobu usmívá. ,,A za 5. nerada chodím pozdě na hodiny takže čau." a odcházím. A tentokrát mě nezastaví.
