Já jsem Andy. V mojí škole "ta Andy co nikdy nejí", tady "ta anorektička". Je 21. prosince a já jsem tady. Čekám na štědrý den, kdy se budu moct alespoň na chvíli vidět s mamkou a sestrou. Život za mřížemi není moc krásný. Každý den je stejný. Tady v léčebně se program moc nemění. Ráno si vyčistím zuby, převléknu se a přichází můj první boj, snídaně. Je těžké jíst tak obrovské porce, když jsem byla zvyklá několik měsíců přežívat jen na vodě a nízkokalorických potravinách. Někdy ani to ne. Čekám, co mi sestřička zase bude cpát do krku. Jako obvykle. Krajíc chleba s tlustou vrstvou másla a přeslazený čaj. Na to jí kašlu, tohle do mě nedostane. Všichni začnou jíst a já přemýšlím, kam bych chleba schovala. Dělám, že si dávám krajíc do pusy a čekám, až sestřička ztratí pozornost a nebude se na mě dívat. V tom Honza, který je schyzofrenik, vylije na zem celou konev čaje. Sestřička se okamžitě přestane soustředit na moje jídlo a jde utřit čaj. Je naštvaná, protože se tomu Honza zase debilně směje. Nerozumí tomu, je nemocný. Využiju příležitosti a schovám svoji snídani do ponožek. Když se sestřička vrátí, tvrdím jí, že jsem všechno snědla. Nevěří a začne mi prohledávat kalhoty i podprsenku. Díkybohu nic nenajde a já můžu v klidu odejít na pokoj. Chleba spláchnu do záchodu a je postaráno. Jdu se nachystat na vizitu, převleču si mikinu, aby doktorka neviděla trčící kosti. Já jsem na to pyšná, ale jí se to nelíbí. Tvrdí, že mám anorexii. Čekám před ordinací a bavím se se sestřičkou. Závidím jí, že odpoledne půjde domů. Otevřou se dveře a já vidím váhu. Pozdravím a jdu se zvážit. Hlavou se mi honí jediná myšlenka: Prosím ať tam není víc než třicet čtyři! Stoupnu si na váhu a čekám, jaké číslo se tam objeví. Třicet pět kg?!!! Jak se to jenom mohlo stát? Mám slzy v očích. Vím, že mě dalších pět minut čeká přednáška o tom, jak je jídlo důežité. Ale já nechci ty hnusný kalorie a tuky! Hned jak vyjdu, bežím na záchod a hodně brečím. Jsem včerpaná z nedostatku živin. Už je toho na mě moc. Jsem tu zavřená už dva měsíce s lidma, kteří jsou vážně nemocní. Ale já nejsem nemocná! Chybí mi ty časy, když jsem byla malá. Nic jsem neřešila, jen jsem běhala s tátou na zahradě a byla šťastná. Při vzpomínce na tátu začnu plakat víc. Umřel při autonehodě když mi byly čtyři roky. Pamatuju si na to, jako by to bylo včera. Bolí to pořád stejně. Jak jsem to dopadla? Proč já? Proč se to všechno děje, jako by to ani nebyla realita, jen hodně škaredá noční můra. Tati, já tě potřebuju! Někdo otvírá dveře záchodu a já se ze svých vzpomínek vracím zpátky. Pořád jsem tady, v léčebně. Je to sestřička. Ptá se mě co se děje, ale já to nedokážu vysvětlit. Jsem tak zmatená, že já sama nevím. Prochází kolem psycholožka a slyší náš rozhovor. Jde se podívat co se děje. Řekne mi, že dneska nepůjdu do školy a chce si mě vzít nahoru do pracovny. Zvedám se a při tom se mi zamotá hlava. V pohodě, snad si nikdo ničeho nevšiml. Ale když jdeme chodbou, mám černo před očima a už jen ztěžka vnímám jak padám. Víc už si nepamatuju. Probouzím se 23. prosince na JIPce. Sedí tam máma a drží mě za ruku. Když otvírám oči, hned si stoupá a rozzáří se jí obličej. Má mě ráda, vím to. V tu chvíli si uvědomím, jak moc jí ubližuju. Vždycky se o mě starala jak nejlíp mohla. Od té doby, co táta umřel nás vychovávala sama. Už o jedno dítě přišla. Při té nehodě byl v autě i můj dvacetiletý bratr, ale já si ho moc nepamatuju. Nebýval často doma. Z mých myšlenek mě vyvede Lenka (moje starší sestra). Vítá mě a jde vidět, že i ona mě ráda vidí. Ona vždycky byla mojí oporou. Vždycky byla dobrá starší sestra. Chvíli po tom, co jsem se probudila přišel doktor. Vysvětlil mi, že jsem zkolabovala kvůli mému nejezení. Že jestli hned nezačnu jíst, můžu i zemřít. Jak to vyslovil, mámě začaly téct slzy. Bylo mi jí tolik líto a nejvíc mě ničilo to, že to byla moje vina. Kvůli ní jsem v nemocnici začala jíst. Na štědrý den mi donesly řízek a bramborový salát, protože ryby nejím. Snědla jsem víc než půlku. Bylo to od nich moc milé, že celý štědrý den trávili se mnou v nemocnici. Byli tam i děti, které byli samy. Donesli i pár větviček místo stromku a dárečky. Ten den jsem byla šťastná. A nejvíc šťastná jsem byla z toho, že se to všechno obracelo k lepšímu. Když se můj stav trochu zlepšil, musela jsem zpátky do léčebny. Dozvěděla jsem se, že propustili moji kamarádku. Byla jsem za ni ráda, ale chyběla mi. Na pokoj mi dali novou holku. Byla úplně hubená. Víc než já. Najednou jsem si připadala jako bečka sádla. Šli jsme na oběd. Při představě, že bych měla ještě víc přibírat mi bylo špatně. Zase mi nesou plný talíř, co to vlastně je? Rýže, univerzální hnědá omáčka a maso. Nenávidím tohle jídlo. Celou dobu u mě stojí sestřička, musím jíst. Co mám dělat? Pohlecuje mě panika. S každým soustem cítím, jak se nafukuju. O hodinu později je talíř skoro prázdný. Je mi tak špatně! Musím to dostat ven. Zatím co se ostatní chystají na odpolední klid, bežím na záchod. Svážu si vlasy a strčím prsty do krku. Když už zvracím jen žaludeční šťávy, spláchnu a jdu na pokoj. Když přijdu ta nová holka sedí na posteli a brečí. Mám jít za ní, nebo radši ne..? Nakonec se zeptám, co se děje. Začneme si povídat. Jsmenuje se Viky a je bulimička. Řekla mi, že přemlouvala mámu, aby podepsala reverz, ale ona to neudělala. Plakala, bylo mi jí líto. Ale takhle se ze začátku cítí každý, bezmocně. Nemůžu usnout. Koho to napadlo, že půjdeme spát uprostřed dne? Přemýšlím a napadne mě úžasná věc. Máma mi bude dnes večer volat do hovorny. Co kdyby mi podepsala reverz? Bude věřit, že už jím, sama to viděla. Až do večeře přemýšlím jak jí to řeknu. Během odpoledne byl nový příjem. Takový kluk, o něco starší než já. Měl velkou nadváhu, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Až do večeře, kdy si sedl k našemu stolu. Když sestřička na chvíli odešla, podstrčila jsem mu svoje jídlo a on to hned snědl. A je to, to bylo snažší než jsem doufala. Po večeři už jen s napětím čekám, až mi zavolá máma. Něco po osmé slyším, jak zvoní telefon a o několik sekund později slyším svoje jméno. Rychle utíkám k hovorně, ale když se blížím k dohledu sestřičky, zpomalím. Tady se totiž nesmí běhat. Zvednu telefon a slyším milý hlas mojí maminky. Ptá se jak se mi daří a co je nového. Snažím se působit pozitivně a říkám, že jsem všechno snědla. Pak jí opatrně začnu podstrkávat nápad, že bych se mohla léčit doma, že už normálně jím, jen potřebuju trochu přibrat a to můžu i doma. Už jsem tady moc dlouho, pomohli mi a teď chci domů. Sice nemám dobrý pocit z toho, jak jí lžu, ale touha odejít je silnější. Nečekám že to výjde a je pro mě příjemné překvapení když řekla, že o tom popřemýšlí. Po hovoru s mamkou mám dobrou náladu a můžu jít v klidu spát. Další den, když jsme byli zrovna ve škole přišla sestřička. Že mám jít s ní a vzít si všechny věci. Nechápala jsem proč, bála jsem se, že mě chcou zase někam převést. Když jsem přišla na oddělení, už tam byla mamka, která mi balila věci. Nevěřila jsem tomu, byla jsem tak šťastná. Nikdo si nedovede představit jak obrovskou jsme měli radost. Ještě jsme si vyslechli kecy doktorů, že můj stav není vhodný k propouštění a pak sbohem léčebno! Byl skvělej pocit odjet a vědět, že už se tam nevrátím. Jenže po příjezdu domů na mě všechno padalo znova. Bylo mi hůř a hůř. Samozřejmě jsem na sobě nedala nic znát a hrála jsem si na veselou holčičku. Když jsem byla sama doma, už jsem toho víc nezvládala. Vytáhla jsem všechny prášky, které jsme doma měli. Nejdřív jsem spolykala ty nejsilnější a pak jsem do sebe cpala ten zbytek. Měla jsem obrovský křeče. Jediný co jsem chtěla bylo, aby už to všechno skončilo. Skončím tenhle začarovaný kruh bolesti a pocitů.
Andy svoji sebevraždu nepřežila. Její matka se zhroutila a Lenku už nepustila z dohledu. Lenka byla totiž to poslední co jí zbylo.
