Magické Kopce

1. Kapitola: Příjezd

Jmenuji se Kelly Misthill a s mamkou jsme se museli kvůli moji šikaně přestěhovat do městečka jménem Sanšin Village. Jestli se ptáte,proč jsem byla šikanovaná, tak pro to, že jsme měli prý prokleté příjmení. Sice to nebylo nic hrozného, ale mamka si za tím stála. Nevím co to bylo za blbost,že se proti nám hned všichni otočili zády, ale já to moc neřešila. Nějak jsem si zvykla na to,že kam přijdu,všichni dělají, že jsem ani nepřišla. A vždy když se mě mamka ptala,co ve škole,řekla jsem jí každý den to stejné - nikdo se se mnou nebaví.
Mamku to už nebavilo a tak jsme se přestěhovali. Ví,že mám ráda přírodu tak vybrala nějaké místo kam by jsem mohla chodit a být sama sebou. Ne tak, jako v našem bývalém domově,v uspěchaném městě,kde se každý den děje skoro to stejné.

Mamka našla pronájem u jedné starší paní v zahradním domku. Není moc velký, ale pro dvě osoby to bohatě stačí. Kuchyň nebyla nijak velká, obývací pokoj byl o něco větší, protože se do něj musel vejít i jídelní stůl. Mamka měla svůj pokoj a já taky. Mamka ho měla světle modrý a já zajímavě zelený. Nebyla to ani tmavá ani světlá barva. Jen zajímavě stará. Přijde mi,že jsem takovou zelenou ještě nikdy neviděla.
Hodím si tašku s věcmi na postel a začnu vybalovat. Nejsem ten typ člověka, co potřebuje mít každý druhý den jiné oblečení takže ho nemám mnoho. Za chvíli už mám vybaleno.
Protože je pátek,řekla jsem si,že se půjdu podívat do hor které obklopují město. Už když jsem je viděla, mě začaly přitahovat a volaly mne,ať je jdu navštívit. Dojdu za mamkou ,,Mami? Myslíš, že by jsem se mohla jít projít? Do večeře budu doma." Mamka se podívá z okna ,,Dobře, ale moc se mi netoulej, neznáš to tu. Ani já ne, takže bych tě pak nerada někde hledala." Zavrtím hlavou ,, To se bát nemusíš,jen se podívám kolem a pak půjdu domů."

Je krásné vyjít ven a cítit tu úžasnou vůni lesa. Je tak čistá, tak příjemná. Neváhám a vyrazím. Jdu po cestičce, která vede hlouběji do lesa. Dovede mne ke stříbřitému potůčku. Dřepnu si a pozoruji tu křišťálovou vodu. Uslyším jak vržou stromy, vítr si hraje s těmi mohutnými kmeny jako by to byla tyčka. Ptáci všude zpívají a překřikují jeden druhého. Jdu dál. Všude je dost zeleně a úchvatných květin o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Pár jich natrhám. Jsou úžasné. Pomalu se ztrácí cesta. Proto se radši otočím a jdu zpátky, kde je opět viditelná.
Dojdu domů a dám květiny do vázy. Mamka vaří večeři. Podívá se na květiny a potom na mě ,,Tak jak jsi se prošla? Líbí se ti les?" Zasněně se na ní podívam ,,Je to tu ještě hezčí než jsem myslela." Mamce zacukají koutky ,,Tak jsi si donesla i kousek lesa domů? Kelly,jsou nádherné. Ani nevím že takto mohou květiny vypadat."
Prostřu stůl a mamka postaví hrnec s těstovinami na stůl. Začneme jíst, máme u toho puštěnou televizi.
Já ji moc nevnímám a myslím na les. A taky na školu. Budou mne zde taky všichni ignorovat? Protože jestli ano, nebudu o tom říkat mámě. Nechci se odsud stěhovat. Přijde mi, jako by byl les mým novým domovem. Nechci se od něj oddálit.
Ráno vstanu dřív. Máma ještě spí. Hodím na sebe nějaké oblečení. Jdu do kuchyně,dám si rohlík a napíšu mamce vzkaz.
,,Šla jsem se podívat na les v ranní mlze, do oběda jsem doma, mobil mám
~Kelly "
Vyjdu ven. Pohladí mě vůně rosy. Je tak příjemná. Dodává mi energii. Takovou mi ještě nic nedodávalo. Ještě než dojdu k lesu, začnou mne lechtat paprsky slunce, které se prodírají ranní mlhou. Ptáci jsou už vzhůru. Teď se tak nepřekřikují jako přes den.
Je říjen. Takže není moc teplo. Já mám sice bundu,ale přes to mi je chladněji. Ale to mi nevadí, zimu mám ráda. Přemýšlím o škole. Co se asi bude dít. Bude si mě aspoň někdo všímat? Nebo to bude stejné?
Něco mě vyruší z myšlenek
Už neslyším zpívat ptáčky. Les najednou utichl. Slyším jen šum potůčku, ke kterému jdu. Snažím si toho bezlítostného ticha nevšímat a utápět se v myšlenkách.
Jenže to nejde. Uslyším kroky. Nejsem sama. Nenápadně se dívám do hlubokého lesa a hledám, odkud ty kroky jdou. Ty kroky mi ale nepřijdou lidské. Jsou častěji a víckrát za sebou. Víc dupou v hebké hlíně co je v lese.
Dojdu k potůčku. Snažím se soustředit jen na zvuk šumivé a zářící vody.
Uslyším zpěv jednoho z ptáků. Přestanu se soustředit na potůček. Poslouchám jak si krásně cvrliká. A po nějaké době se k němu přidají další. Už nejsou slyšet kroky. Zato uslyším svůj mobil. Divím se, že je tu ještě signál.
Píše mi mamka: ,,Dobrý ráno, už odpoledne. Za chvíli bude oběd tak se můžeš pomale vrátit."
Přečtu si to a vyrazím zpátky domů. Cestou přemýšlím, že bych měla trávit čas i s mamkou, ne jen s lesem. Pořád jsme se pořádně nezabydlely a já už ji tam nechávám samotnou. Budu s ní muset trávit víc času. Dokud si třeba nenajde práci. Nebo někdy může zajít do lesa se mnou. Třeba taky pocítí tu energii, kterou les vyzařuje.

Dojdu domů. Mamka už čeká. Sedí na gauči a pozoruje televizi. Na klíně má talíř s obědem. Pozdravíme se a já si jdu nachystat taky oběd. Sednu si vedle ní a začnu jíst. Až dojím, vezmu svůj a mámin talíř a odnesu je do kuchyně. Tam se zamyslím a zeptam se mamky ,,Jen jsem se chtěla zeptat,jestli jsi si už něco našla." Mamka se otočí ,,Už jsem se na pár místech ptala. Teď musím počkat,jestli mne vezmou nebo ne." Zacukají mi koutky. To je dobře. Doufám že ji co nejdřív někam vezmou, aby tu nebyla moc dlouho sama. Já budu chodit do školy. Tam sama nebudu,pokud se se mnou bude někdo vůbec bavit. Ale ona tady sama bude.

V neděli jsme s mamkou věnovali celý den škole. Moc se mi do školy nechce. Doufám,že si tady nebudou myslet, že je něco v nepořádku s mým příjmením. Mám normální příjmení. Není na něm nic neobvyklého.
Po večeři si sednu ven k zahradnímu stolku. Už je tma a začíná padat mlha. Poslouchám to ticho. Nabírám si z lesa energii, kterou budu zítra potřebovat.
,,Kelly, už je pozdě,pojď spát, víš že jdeš zítra do školy. Tak ať tam nespíš."
Tato slova mě přeruší. Zvednu se a jdu zpátky do domku. Pak si vyčistím zuby,převleču se a jdu spát. Snažím se na zítřek nemyslet.