Třináctiletá Anna je židovka. Ráda chodí do přírody a chce se stát paní učitelkou. Druhá světová válka ji ale změní život od základů...
Upozornění: Příběh je smyšlený. Nejsou v něm použity konkrétní jména osob, které se staly obětmi 2. světové vál...
Mezi závěsy pronikalo sluneční světlo. Otevřela jsem oči. Paprsky osvětlovaly protější stěnu. Protáhla jsem se ve své posteli. Bylo v ní tak dobře! Musím ale vstávat. Došla jsem do kuchyně a začala jsem dělat snídani. Uvařila jsem vajíčka od babičky. Na stůl jsem položila čistý ubrus, chleba, máslo a doprostřed jsem postavila vázu s květinami. Tatínek byl v práci. Maminka už byla taky pryč. Tatínek dělá v továrně, maminka v květinářství. Vzbudila jsem sestru. Společně jsme posnídaly. Moje mladší sestra Lisa milovala zvířata. Chtěla se stát květinářkou, jako maminka. Chodily jsme obě pomáhat do jejího obchodu prodávat květiny. Dnes je ale středa a my půjdeme do školy. Uklidily jsme ze stolu a šly jsme se učesat a obléct. Vzala jsem si své oblíbené kvítkované šaty. Pečlivě jsem si učesala své hnědé vlasy. Počkala jsem na Lisu, popadla jsem svou aktovku a obě jsme se rozběhly do školy. Bydlíme na kraji menšího městečka. Do školy to máme asi pět minut svižným během. Cestou se k nám připojil Jan a Vilém. Spolu jsme chodili do přírody. Všichni jsme si pomáhali a měli jsme se rádi. Jenom já a Lisa jsme byly odlišné. Museli jsme na kabátě nosit viditelně žlutou Davidovu hvězdu, protože jsme židé.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V ulicích bylo mnoho lidí. Cítila jsem jejich pohledy. Když jsem náhodou zachytila pohled někoho z ostatních, odvrátili zrak a přidali do kroku. Připadám si, jako cizí člověk. Došli jsme do školy. Sedla jsem si do lavice za kamarádkou Bedřiškou. Ona se pouze tiše zvedla a odsedla si. Tento čin mě naplnil prázdnotou. Při živočichopisu jsme poznávali nerosty. Pan učitel donesl velkou krabici s různými kamínky. Každý byl jiný. "Kdo je pozná, dostane pochvalu." řekl a zahleděl se po třídě. Všechny jsem je znala, dokázala jsem je přiřadit. Zvedla jsem ruku, aby mě vyvolal. Nikdo se krom mě nehlásil. Jeho nadšení z tváře pominulo. Oddech si a řekl. "Anno, pojď a ukaž nám to." Stoupla jsem si s nadšením ke krabičce s nerosty a začala jsem přiřazovat. "Křemen," pohrávala jsem si s bílým krystalem. Takhle jsem pojmenovala všechny kamínky, až zůstala krabička prázdná. Třída na mě koukala. Pan učitel se usmál a poslal mě zpátky do lavice. Cítila jsem se hrdě. Něco není v pořádku. Pan učitel mě vždycky pochválil a napsal si něco do notesu. Říkával, že se jednou stanu taky paní učitelkou a půjde mi to. To on mi dal tento sen. Musela jsem se s tím smířit. Domů jsem šla sama. Po ulicích chodili němečtí vojáci. Když procházeli okolo mně, tak jeden mi podrazil nohu. Padla jsem na kolena. Strašně mě štípalo koleno. Oni se jenom smáli a něco říkali německy. Z oka my vytryskly slzy. Jeden do mně kopl a šíleně se smáli. Otáčela jsem se okolo sebe a hledala jsem pomoc. Ostatní kolem rychle procházeli. Neměla jsem šanci...
