Tábor Smrti

Část 2: Pozdní odpoledne

"Au!" zasyčela jsem. Maminka se snažila koleno nějak zavázat. "Vydrž, bude to bolet. Musíš vydržet." řekla tiše a ještě víc utáhla obvaz. "Nevím, jestli půjdeš zítra do školy." zašeptala a začala uklízet lékárničku. Opatrně jsem se zvedla ze stoličky a postupně jsem se dostala do pokoje. Posadila jsem se na postel. Bylo pozdní odpoledne. Lisa seděla na protější posteli a četla si v knížce. Zašmátrala jsem rukou pod polštář a vytáhla jsem malou knížku v pevné vazbě. Ze stolu jsem si vzala tužku a vydala jsem se na jediné místo, kde mi nikdo neublíží. Otevřela jsem dveře na chodbu a tiše jsem stoupala do domu. Pan Andersson hrál na piáno. Lehké tóny se linuly celým bytovým domem. Já šla dál. Paní Tanzerová se opět hádala s panem Tanzerem. Oni se hádají často. Často je tam slyšet křik. Vsadila bych se, že už ji pan Tanzer někdy uhodil. Pracoval v bance, byl vysoce postavený. Paní Tanzerová pekla v cukrárně dorty a dezerty. Když jsem slavila desáté narozeniny, koupila maminka od ní jeden její kousek. Byl opravdu úžasný. O patro výš bydlela rodina Langova. Jejich syn David chodil se mnou do školy. Rodiče se s nimi znají už dlouho. Oni jsou také židé. Vedle nich bydlí paní Hynková. Nikdo jí tu ale neřekne jinak, než paní Arnoštka. Ona bydlí sama, je jí skoro šedesát let. Její manžel umřel při požáru. Ráda plete a vyšívá. Celý její byt je plný vyšívaných pestrobarevných deček a ubrusů. Několik z nich prodala. Od ní byl přístup na to nejtajnější místo domu - na půdu. Lehce jsem zaklepala na dveře. Za chvíli mi přišla otevřít paní Arnoštka a mlčky mě postrčila dovnitř. Pozdravila jsem ji a ona už věděla, proč jsem tady. "Copak se ti stalo, dítě moje?" zeptala se. Pohlédla jsem na své koleno obvázané tlustým obvazem. Přemýšlela jsem, zda jí to mám říct. Nakonec jsem jí to stejně řekla. "Když jsem šla ze školy, napadli mě vojáci." V Arnoštčiných očích se zjevil strach. "Dnes tam někdo čeká na tebe." zašeptala a pohladila mě po vlasech. V předsíni byly dveře. Ty vedly nahoru na půdu. Vyšla jsem nahoru a protáhla jsem se. Vzadu u komína seděla postava. Byl to černovlasý kluk. Jakmile mě spatřil, usmál se. Vyskočil na nohy a pozoroval mě. Byl to David. "Co se ti stalo?" zeptal se. Opět mě přepadl ten pocit, zda mu to mám říct. Stejný jako u Arnoštky. "Nic, je to jenom odřené." špitla jsem a rychle jsem se podívala do země. "Nezdá se mi to jenom odřené." odvětil. On vždycky poznal, že lžu. Sedla jsem si ke komínu a opřela jsem se. David si sedl z jiné strany. "Tatínkovi vzali obchod." Na chvíli se odmlčel. "Vojáci. Prý proto, že je žid." Pohrávala jsem si s tužkou a přemýšlela jsem nad dnešní událostí. "Maminka teď pořád brečí." Davidův hlas zněl smutně. "Chtěl jsem jít do biografu, ale nepustili mě tam." Venku zatroubil automobil. "Byla tam cedule Židům Vstup Zakázán." Tužka mi vypadla z ruky. Podívala jsem se na Davida. On jenom smutně pokýval hlavou. "Další zákaz," řekl a natáhl se pro mou tužku. Chvilku si s ní hrál. Opřela jsem se zpátky o komín. "Kolikátý je to už zákaz?" zeptala jsem se. "Přestal jsem je už počítat." řekl a položil tužku vedle sebe. "Nelíbí se mi to," zanaříkala jsem. Na střeše přistál pták. Jeho šustění křídel pronikalo celou půdou. "Není to jenom odřené," řekla jsem. "Tušil jsem to, někdo je na tebe ve škole zlej?" zeptal se. "Ne, to ne, jenom... Když jsem šla ze školy, míjela jsem dva vojáky. Napadli mě." David se zhluboka nadechl. "To už končí všechno," řekl a přitáhl si kolena k bradě. 
Ještě dlouho jsme seděli na půdě a povídali jsme si. "Jsi tady často?" zeptal se. "Skoro každý den," odpověděla jsem. Pomalu se setmělo. "Myslím, že už půjdu." Pomalu jsem se s Davidovou pomocí zvedla. Protočila jsem tužku mezi prsty. "Přijď zítra," řekl a usmál se. Náhle jsme uslyšeli výkřiky a za ní následovala střelba. Vyděsila jsem se, chtěla jsem křičet. David mě rychle objal. "Není to pravda," zašeptal. Pomalu jsme se společně vrátili k Arnoštce. Rozloučili jsme se a vrátili jsme se ke svým rodičům. 
"Kde jsi byla?" zeptala se maminka. "U Arnoštky," odpověděla jsem. Rodiče seděli společně u stolu. "Stalo se něco?" zeptala jsem se jich. "Babička umřela," řekla maminka a okamžitě se rozbrečela. Bylo mi, jakoby mě někdo polil studenou vodou.