Plot Twist

Kapitola 1.

Otravné žluté paprsky mě začínají bodat do očí a myslí si, jaká je to sranda mě takto budit. Jenže já odolávám, po celé posteli se snažím najít místo úkrytu a připadám si přitom jako odsouzený kacíř, mučedník, oběť šikany bohatých děcek ze střední, které si myslí, že si můžou, až přijde jejich čas, zaplatit čisté svědomí. Jenže Bůh na ně sere. Stejně jako já seru na žluté paprsky slunce spalující můj obličej, s tím rozdílem, že já opravdu existuji. Jistě, je zde možnost, že jsem jen výplodem choré mysli nějakého mimozemšťana, ale pokud ano, nemění to nic na tom, že cítím a pokud cítím, tedy jsem? Teoreticky vzato nikdo z nás neexistuje. Ale pokud dokážu používat slovo „teoreticky", přikládám svému bytí sám váhu. Takže existuju. Protože jsem to řekl. A takhle začínám svůj den, protože přemýšlení nad otázkou existence mě už do dalšího snu opravdu nevtáhne. Nesnáším, když si zaměstnám mozek takhle po ránu. Nutí mě to žít.

Takže vstávám! Pokládám jednu nohu na zem, prohrabuji si vlasy a přemýšlím, co si dneska udělám k snídani. Nejspíš to budou vajíčka. Míchaná nebo omeleta?

Zvedám se.

A směji se sám sobě a tomu bláhovému nápadu udělat si omeletu, kterou jsem viděl možná tak na obrázku. Lidem jako jsem já, by snad neměly být prodávány ani kávovary. V mé branži se všichni bojí nožů a pistolí a lidí, kteří umí splácat výbušninu z věcí, které najdou v garáži a ani je nenapadne přemýšlet nad tím, že někteří právě ve své kuchyni páchají sebevraždu pomocí kávovaru. Bojí se cizích lidí s devítkou a ani je nenapadne, že jejich dům je sám o sobě Dům hrůzy. A pokouší se o iluzi bezpečí pomocí takových těch plastových kravin, které zakryjí roh a najednou mají pocit, že jsou spaseni a jejich dítě nikdy nezemře.

A přitom to vůbec není pravda. Každý den se motám kolem stovek zmizelých dětí, které někdo nalákal na bonbon, ačkoliv jim bylo stokrát řečeno, že si od cizích lid nemají nic brát. Každý den se motám kolem stovek mrtvých dětí, které přecházely cestu a smetl je školní autobus. Zní to morbidně, ale ...

asi si udělám vejce natvrdo.

Takže děti jsou mrtvé a dospělí pláčou a diví se, že je tu tolik zlých lidí a najednou si uvědomují, že svět je vlastně strašně hnusné místo. V čemž je vždy tak trochu podporuji. Jsem rád, když lidé procitnou. Je to takový uspokojivý pocit. A občas bych si s nimi rád plácnul, když je vidím plakat, ale pak mě napadne, že asi prochází něčím vážně strašným, co má prostota nemá šanci ucho/pochopit, tak to nechávám bejt.

Zapínám kávovar a modlím se, abych přežil.

Po pár minutách a deseti otčenáších tisknu v rukou horký hrníček naplněný tmavou tekutinou. Snažím se opatrně usrknout, ale má zbrklost mi jako vždy přináší jen spálený jazyk. Mám teď přesně deset minut na celou snídani. Následně pět minut na výběr kravaty (ostatní mám do minuty), pět minut na vyčištění zubů a aplikování kolínské, protože nic víc se sebou, co se týče hygieny, po ránu nemíním provádět. Káva je horká jako články dnešních novin, které tak po očku pozoruji, jak líně leží na stole. Nejsem sto je zvednout. Což je možná důkazem, že Bůh existuje a snaží se mi nenásilným způsobem naznačit, že čtení těch sraček přivádí rakovinu nebo nejméně ztrátu pár čísel v pase inteligenčního kvocientu. Nesnáším ty pisálky, co si myslí, že zachrání svět tím, že narovnají sto slov do vět, které teoreticky dávají smysl, ale ve skutečnosti nemají žádnou výpovědní hodnotu. Plácají se v tom jak mrtvý pstruh, ale připadají si přímo jako krvelační žraloci. Většinu té verbeše bych však, pokud dovolíte, označil za plejtváky, kteří plejtvají mým časem každé pondělní ráno a stále si myslí, že svými sloupky pomůžou něčemu většímu, než je můj zvednutý prostředník. Každý den se jich cpe na stanici nejmíň deset, když umře dítě, bývá to i patnáct. Všichni si myslí, že z definitivní lidské tragédie poskládáme příběh, který bude obsahovat umělou inteligenci, odpověď na smysl života, jednorožce a kočky žijící v pustině u Černobylu, přičemž nechápou, že ať už si přáli být jakýmkoliv zvířetem, nedopatřením se dali na dráhu hyeny. Tváří se, jak chtějí světu říci pravdu a mezitím lžou sami sobě.